Kapitola 10.

2. února 2014 v 21:26 | Von Monroe
Kapitola není vhodná pro osoby mladší patnácti let.

Mary:
Ležela jsem nahá na nějakém stole. Nebylo by to nic neobvyklého, kdybych poznávala tu místnost. Chtěla jsem vstát, nebo se aspoň pohnout, ale nešlo to. Mé ruce i nohy byly jako z olova, neschopné se pohnout. Přišel ke mně lékař a konstatoval smrt. Mou smrt. Okamžitě mi došlo, kde se nacházím. Márnice. Ležela jsem na pitevním stole!
Přišel další doktor se skalpelem v ruce.
Chtěla jsem dát najevo, že žiju, že mě mé tělo jen neposlouchá. Marně. Mé tělo bylo z kamene, jenom můj mozek žil a vnímal. Přistoupil a bodl mi nůž mezi žebra a udělal delší zářez. Na nic nečekal a vrhl se po tom nejcennějším orgánu a vyrval mi jej z mých útrob. Mé srdce. Stále bilo, v jeho ruchách. Nevím proč jsem ještě stále vnímala jejich hlasy a stále dýchala. Jako kdybych nemohla umřít. Doktor se srdcem v ruce přistoupil k druhému. "Jé, kolego, podívejte se. Tolik bolesti v srdci jsem dlouho neviděl." Konzultoval a druhý hned reagoval. "Ano, ano, máte pravdu, velmi neobvyklé. Ale podívejte se sem. Ta prasklina je důvodem jejího trápení. Zemřela na zlomené srdce…"

Zprudka sem se posadila na posteli. Hned sem si začala osahávat hrudník. Srdce bilo, silně a nahlas. Uvnitř mě. V těle. Vyhrnula jsem si triko a zkontrolovala hrudník, zda je v celku. Byl. Ani stopa po noži. S hlasitým výdechem jsem si otřela zpocené čelo. Jen sen, jen další zlý sen. Pozdě jsem si všimla Andyho, který stál u okna a díval se na mě. "Jsi v pořádku?" Opatrně se zeptal. "Ano, ano. Nic mi není." Vyhrkla jsem rychle.

Pozdě jsem si uvědomila, že jsem právě Andymu dobrovolně, ačkoliv nevědomky, ukázala hrudník v celé své ,kráse'. Jizvy kam se podíváš, zohavené tělo a mnoho dalšího. Naštěstí byla ještě pořád trochu tma. Snad toho moc neviděl.
Andy přišel ke mně a posadil se mi na postel. Přitáhla jsem si peřinu ke krku a doslova se za ni schovala.
"Nemusíš se přede mnou schovávat. Jsi krásná, můžeš se mi ukázat." Jeho slova mě o ničem nepřesvědčila. Víc jsem se zachumlala do pelechu. "No ták, snad se mě nebojíš. Nebo se snad stydíš?" V pokoji bylo najednou světla jak ve Vegas. Zrudla jsem a nesměle přikývla. "Obojí." Pípla jsem. "To nemusíš, ani jedno. Já ti neublížim. Vim že tě to neuklidní, ale párkrát jsem chtěl. Ale nedokázal bych to. A tvé tělo, … je tak nádherné, neschovávej ho." Šáhl po přikrývce. Chtěl ji ze mě sundat, ale já mu ji nedala. Začala jsem se s ním přetahovat. "Noták. Nestyď se. Jsi krásná ženská. Já o tom musim něco vědět." Poznamenal. Nechápavě jsem na něj zírala. "Pár let jsem, no … točil porno." Odmlčel se.

Oči se mi podlily slzami. Chce mě do postele. Jako lacinou šlapku. Plácla jsem obličej do polštáře a skrývala své vzlyky. Andy odstoupil od postele a nadechl se. "Budeme muset vyrazit, jinak prošvihneme střídání směn a nedostaneme se ven." Oznámil mi s kamenným výrazem. Pochopil mě? Vypadá to tak. "Dej mi pár minut, ano?" škytla jsem. Nesnášela jsem, když jsem se měla převléct před nim. Dělala jsem to málokdy, jen když to bylo nezbytné. Vyklouzla jsem z postele, zívla a natáhla si kalhoty. Víceméně jsem byla připravená.

Andy:
Kurva! Proč se chová jako nějaká frigidní panna? A proč jí tak štve, že sem točil? Dyť to není nic neobvyklého. Dneska je pomalu pornoherců víc, jak právníků. A je to práce skoro jako každá jiná. Její tělo mě dohánělo k šílenství. A to, že mi ho odpírala snad ještě víc.

Nechal jsem Mary, aby se připravila k odchodu. Cupitala po pokoj sem a tam a ne a ne se zastavit. Během chvíle byla připravená, což bylo na holku obdivuhodné. Zanedlouho už jsme opouštěli ústav. S Chrisem jsme byli domluveni, že nám přesně o půl páté ráno bránu, která chránila ústav. Byla na heslo, ale Chris to načasoval. Nevím jak, ale dostali jsme se ven. Dostali jsme jasné instrukce, kudy jít, aby nás nikdo neviděl, ale hlavně, abychom se neztratili. St. Helen byla jako obrovské bludiště. Labyrint z kterého není úniku. Chris nám říkal, že už se tu párkrát ztratil, ale vždy ho někdo dostal zpět. Je to tak dělané schválně, aby případné uprchlíky zmátl. Metoda bludiště byla téměř stoprocentní.

Jenom jednou odtud prý někdo utekl. Je to prý už hodně dlouho, ale prý to byl šílenec všech šílenců. Vyvraždil svou rodinu a i pár svých psychiatrů. Poté, co utekl, byl dlouho pronásledován a nakonec zadržen. Nakonec zemřel v ústavu. Po několika hodinách uklidňování elektrickými šoky, i když byl na pokraji smrti, nezemřel. Když sem přišel, bylo to vraždící monstrum, které jen nezvládalo vztek. Ale po pár letech v ústavu zešílel samotou. Nakonec zemřel při nevydařené lobotomii, která mu způsobila krvácení do mozku. V tu dobu neměl šanci přežít.

Budova, ve které se to stalo, byla srovnána se zemí, protože v ní údajně strašilo. Na místo ní, byla vystavěná nová budova. Ale i přesto se říká, že pacienti, co tu jsou už dlouho, slýchají divné zvuky a mají halucinace. Ale tak, proč né, když už existují upíři a vlkodlaci, že? Nad tím jsem se musel zasmát.

Když se za námi tiše zacvakla železná brána, opadl z nás všechen stres. Byli jsme volní. Přesně jsem věděl, kam půjdeme. Museli jsme se nějak dostat do centra a vyzvednout pár věcí v mé vile. Ano, měl jsem nádherném barák, ale nesnášel jsem ho. Připomínal mi všechno, co jsem prožil, ať už vzestup, nebo pád. Vše bylo tom domu. Mohl jsem vzít aspoň auto, i když nevím, jestli někam dojedu. Nikdy jsem nebyl dokonalý řidič. Nikdy jsem to k životu nepotřeboval.

Vezu pár věcí, peněz a pojedeme do rezervace, kde jsem též chvíli pobýval. Jsou tam skvělí lidé a je to senzačně ukryté, mezi lesy. Neměl jsem obavy, že by nás tam někdo hledal, nebo snad našel. Má vila byla moc nápadná a nemálo lidí by si všimlo, že v ní zase někdo bydlí. Modlil jsem se, abychom už byli doma.

Cestou od ústavu jsme narazili na malou mýtinu. Šli jsme asi hodinu a tašky se nám pořádně pronesly. Mary byla unavená, tak jsme zastavil. Vytáhl jsem z batohu deku a podal jí Mary. "Na. Lehni si a odpočiň si, já půjdu lovit, mám žízeň." Moc jsme od ranního incidentu nemluvili, tak jsem to urychlil. "Dobře." Co, to je vše? "Nemusíš se bát, budu někde poblíž. Nechám Ti tu svůj mobil, ať víš kolik je hodin. Budu pryč něco málo přes hodinu."
"Dobře, ale spěchej prosím. Nenechávej mě tu dlouho samotnou." Věděl jsem, že je to pouze strachem a né tím, že by chtěla mou přízeň. Přesto mi to lichotilo. "Dobře. Pokus se usnout, kdyby se něco dělo, křič." Otočil jsem se a zmizel v dáli.
Dnes jsem neplánoval nic velkého. Nějakou srnu, jelena, nebo cokoliv, co se naskytne. Na pumu jsem dnes neměl chuť a medvěda bych sám nezvládl. Né v tomhle stavu. Bude se mi hodit, když nebudu ve městě žíznit.

Hrdlo už mě pálilo. Nemohl jsem se dočkat, až se konečně z něčeho napiju. Nikde nic nebylo. Ani blbá liška. Ne, dneska to nevzdám. Potřebuju krev. Chci pít. Začal jsem se potit a to jsem ani nevěděl, že to umím. Nasucho jsem polknul. Vteřiny se mi zdály hrozně dlouhé. Koukal jsem se před sebe. Koutkem oka jsem něco zahlídl. Je mi jedno, jestli je to puma, má to sečtený, chci pít!
Rozběhl jsem se a zakousl se do krku mladého srnce. Jeho krev byla příjemně studená a hasila mé hořící hrdlo. Dokonalé. Díval jsem se, jak tomu zvířeti vyhasíná v očích život. Bylo mi ho líto, ale na druhou stranu, jsem byl šťastný, že už nežízním. Vystavené tělo srnce jsem nechal ležet na místě. Ona už se o něj nějaká puma či liška postará. Celý od krve jsem se vracel na mýtinu, kde jsem opustil Mary. Jdu pozdě, ale spokojený.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yuripovidky yuripovidky | Web | 2. února 2014 v 21:35 | Reagovat

Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama