Kapitola 11.

2. února 2014 v 21:34 | Von Monroe
Kapitola není vhodná pro osoby mladší patnácti let.

Mary:
Koukala jsem na Andyho mobil. Hm, Apple. Kdysi jsem taky měla. Už nemám. Odemkla jsem telefon. Jsem strašná, ale musím mu prošacovat mobil. "Hm … galerie, obrázky …" procházela jsem fotkami a pak se zarazila. Jeho fotka. Ale jaká.

Byl v posteli s nějakou, poměrně pěknou ženou. Měla dlouhé černé vlasy s barevnými melírky a byla opravdu krásně nalíčená. Andy byl nahý, ale dívka seděla před ním, tak nebylo nic vidět. Soudě podle jejího prádla, se jednalo o akt z nějakého ,filmu' . Jeho filmu! Oboum bylo vidět do obličeje a oba se potutelně usmívali.
Ukazováčkem jsem přejela po displayi. To jsem neměla dělat. Na další fotce byl z ženy vidět jen zadek a pusou byla zabořená do Andyho klína. Přesunula jsem fotku na další. Proč to vůbec dělám?! Tam už dáma na Andym seděla. Nechtěně jsem obrázek zvětšila, když jsem se snažila dostat ho z mého dohledu. "Panebože!" Skoro jsem křičela. Podařilo se mi dostat zpět na hlavní stránku. Díkybohu. Udělalo se mi špatně.

Není to moje vina, že se mi dělá zle ze sexu, porna a podobných věcí. Nedokážu si představit, že by byl někdo u mě dole. Že by mi někdo zas.. ubližoval. Rozhodla jsem se, že už nechci sex. Do konce svýho života. Už ani nikdy neřeknu to slovo. Nesmím! Zvedl se mi žaludek. Asi budu vážně zvracet. Vybavila se mi vzpomínka na Adama. Jak mě mučil, jak mu dělalo dobře, vidět mě prosit o smilování.

A dost! Už toho nechám!
Koukla jsem se na hodiny na mobilu. Andy už byl pryč víc jak dvě hodiny. Položila jsem mobil a zavřela oči. Chytla jsem se za kořen nosu a vzdychla. Z jednoho boku jsem s převalila na druhý. Myslela jsem, že umřu. Přede mnou se zjevila zakrvácená postava. Proč jsem kurva koukala na ty horory. Zvedla jsem oči. Hlasitě jsem si oddychla. "Panebože, Andy. To mi nedělej. Víš, jak jsem se vyděsila?!"
"Promiň, doufal jsem, že budeš spát, že mě takhle neuvidíš. Promiň." Aspoň že už je tu. "Jdeš pozdě." Oznámila jsem mu, skoro koketně.
"Já vím, omlouvám se, nikde nic nebylo, dlouho jsem čekal." Chtěla jsem mu položit otázku, ale s odpovědí mě předběhl. "Vím na co se chceš zeptat, a né, nikoho jsem nezabil. Teda kromě srnce." Znova jsem si oddychla. Andy sundal krvavé tričko. Jeho tělo. Jizva se zmenšila. Nebo spíš, skoro zmizela. Zbyla mu tam už jen skoro neznatelná rýha. I jeho oči se změnily. Nádherná modř se mi odrážela v zorničkách, jak jsem je pozorovala. "Spala si?" Otázal se a já jen zavrtěla hlavou. "Snažila jsem se, ale je jsem odpočívala a trochu přemýšlela." Hlavně ať se nezeptá o čem.
Vzal mobil, který ležel vedle mě. Odemkl ho. "Prohledávala jsi mi mobil, žejo?" Doprdele! Jak to ví? "Jo, promiň."
"Nevadí. Řekni mi, hledal jsi něco určitého?" To mě vůbec nenapadlo, třeba jsem podvědomě něco hledala. "Ne, asi ne." Rychle jsem mu odpověděla, a už to nechtěla rozebírat.

"Asi?" Sakra, nemůže to nechat bejt? "Ne, nic konkrétního jsem nehledala." Štěkla jsem po něm skoro naštvaně. " Co si viděla? Nejsi naštvaná bezdůvodně, kór, když bych se měl spíš zlobit já na tebe."
"Něco, co jsem vidět nechtěla." Sklopila jsem oči. "Tobě vadí, že jsem točil? Proč?!" Achjo, viděl mi až do žaludku. Měla bych mu to o sobě říct. Já o něm vím, co potřebuju, i to co ne. Vím toho hodně a přesto né dost. Ale on o mě neví nic. Musím mu to říct. Vždyť ani neví, kolik mi je let. Teda, aspoň né ode mě.
"Víš, je tu jedna důležitá věc, kterou o mě nevíš. Vlastně, to o mě neví skoro nikdo." Zvážněla jsem a on, při pohledu na mě, též. "Když jsem to komukoliv řekla, nevěřil mi."
"Ten pocit znám." Skočil mi do řeči. "Víš, já o tobě vím dost věcí, ale ty o mě ne. Chtěla bych, aby si se na mě díval jinak a snažil se mě pochopit. A tolerovat." Jeho nechápavý výraz jsem ignorovala a pokračovala.
"Víš, před čtyřmi lety, mě… bylo patnáct." "No, a co?" skočil mi do řeči.
"Nech mě domluvit! Víš, maminku jsem neměla šanci moc poznat, bylo mi pět let, když zemřela. Otec se znovu oženil a k nám do rodiny přišel můj nevlastní bratr. Po pár letech přišlo další dítě a já byla odstrkovaná. Tak jsem začala žít život neživot. Lítala jsem po venku s kamarády a život v domě jsem nechala jinde. Vše se změnilo, když mi bylo patnáct. Jakožto vyvrhel domácnosti a černá ovce rodiny jsem vše slavila mimo dům. Totálně jsem se spráskala, div jsem se neotrávila, vším tím alkoholem." Nadechla jsem se, protože jsem věděla, že tohle je nejtěžší fáze příběhu.
"Když jsem se vracela domů, víš, byla jsem…" Nedokázala jsem větu dokončit. Do očí se mi draly slzy a já je vší silou potlačovala. "On mě znásilnil, brutálně, bez soucitu, div mě nezabil…" vyhrkla jsem ze sebe a nechala emoce volně procházet. Andy seděl jako opařený a jen na mě civěl. "To jsem nevěděl, nikdy by mě to nenapadlo." Chytil mě za rameno. Nebránila jsem se mu. "A co je horší, tímhle to teprve začalo. Můj nevlastní starší bratr, kterému jsem se s tím svěřila, mi udělal ze zbytku života peklo." Zadržovala jsem vzlyky. "Pokračoval v díle, které Lorent započal." Zrazil se. "Lorent?!"
"Ano, Lorent. Byl to můj o pár let starší kamarád. Když potom, …" Zvedl oči a podíval se na mě. "Ty máš neuvěřitelné štěstí!" Nechápala jsem. Právě jsem mu oznámila, že jsem byla znásilněná a on mi řekne, že mám štěstí, to jako vážně? "Cože?! Zkoušíš, co vydržim?!" Štěkla jsem po něm a utřela si slzičku, která mi stékala po tváři.
"Ano, měla si štěstí. Znám ho, neudělal to poprvé, ale jeho běsnění žádná jeho oběť nepřežila. Až na tebe. Mohl tě zabít. Jenom tím, že ti to udělal. On, ..byl jako já." Jeho slova mi docházela se zpožděním, ale poslední věta mě zarazila.

"Jako ty?" "No, myslím tím, že on není člověk. Měla jsi štěstí, že žiješ. Normálně své oběti ještě rozsápal, ale asi si mu byla bližší, než sis myslela." Jeho slova mě neuklidnila. "Ale pár upírů, co to zjistilo se mu pomstila a zničila ho."
Opravdu? On je mrtví? Už mi nikdy neublíží…? Jako bych měla o starost míň.
"Nedokončila jsi to." Probudil mě Andy.
"Cože? Jo, aha, no, to už stejně není třeba zmiňovat." "Jen povídej, chci to znát celé."
"No, jak už jsem zmiňovala, můj nevlastní bratr Adam, no… mě začal zneužívat. Dělalo mu dobře vidět někoho trpět, přitom doma byl jako ten největší mílius. Nebylo to žádný jakože rychle a dost. Schválně všechno zdržoval, abych trpěla. Miloval, když jsem se topila v slzách a prosila ho, aby přestal." Zvolnila jsem tempo a pomalinku se uklidňovala. "V tu dobu jsem se propadla na úplné dno. Začala jsem drogovat, pít, víc než obvykle, kouřit, byla jsem závislá na kofeinu a začala se sebepoškozováním. Nejdřív jsem začala s kružítkem, ale to mi bylo málo, tak jsem přešla na nůž, ale i ten se mi časem omrzel. Chtěla jsem víc a už jsem neměla cestu zpět. Když sem přešla na žiletku a moje tělo bylo neuvěřitelně zohyzděné, rozhodla jsem se to ukončit." Andy mě objal a kolébal mě v náručích, jako nějak malé dítě. Pomalu jsem přestala vzlykat úplně.

Něžně mě líbal do vlasů. Oči se mi zavíraly, jak byly nateklé od pláče. "Hrozně jsem litovala, že jsem přežila." "To já taky." Reagoval. "Ale už nelituju, potkal jsem tebe. Omlouvám se, za své chování,
nevěděl jsem, co se ti stalo." Věděla jsem, že to myslí upřímně, tak jsem složila hlavu na jeho hrudník a pomalu usínala. Promiň, Andy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama