Kapitola 12.

2. února 2014 v 21:35 | Von Monroe
Mary: Otevřela jsem oči. Andy mě držel v náruči, táhnul objemné tašky a ztěžka oddychoval. "Ahoj, maličká, ti to nějak trvalo." Přihodil úsměv. "Jé, promiň." Sklopila jsem zrak. Andy zastavil aby mě mohl položit na zem. Srovnala jsem si tričko a on se posadil. Protáhla jsem se a zívla. "Měl jsi mě vzbudit. Neměl si se semnou tahat."
"Vždyť jsi jak pírko. I ty tašky jsou těžší, než ty." Ironicky se usmál. "Hahaha, vtipné, velmi!" dodala jsem mírně naštvaný tón, ale nemyslela jsem to vážně. "Jdeme k hlavní silnici 101. Stopneme nějaký auto, hodí nás do centra. Skočim si domů pro pár věcí a půjdem se zašít." Super. Andy měl všechno promyšlené do detailů. "Měl jsem i řidičák, ale zabavili mi ho, když jsem nastoupil do léčebny, stejně jako doklady. Ty mi Chris nevrátil."

"Aha. Kde vlastně bydlíš?" prostě jsem nechtěla, aby bylo ticho. "No, je to taková menší vila. Neopouštěl bych ji, ale je příliš nápadná." Vila? Sakra to si asi hodně vydělával. "Jenom vyzvednu pár věcí, vyluxuju si konto, nakoupím potřebné věci a hurá do tej největší díry."
"A to nemáš zablokovaný konto, když si byl tak dlouho pryč?" Pomalu jsem naši konverzaci rozvíjela. "No, jedno možná, ale mám jich víc. A s dokladama si hlavu taky dělat nemusíš. V Seattlu je jeden pán, Jason Jeanks, tak ten nám udělá nový. Falešný. Ale neboj, nikdo je nepozná. Je v tom úžasnej!" bylo skoro psychotické, jak měl všechno vymyšlený. Plánoval si to asi dlouho. Po chvilce jsme se zvedli a pokračovali. Za dvě hodiny jsme došli k silnici.

Bylo už krásné ráno a auta už projížděla. Už v lese se rozléhal zvuk rychlých aut ze silnice. Andy si stáhl vlasy do culíku a patku si dal za ucho. V hlavě jsem si myslela, jak mu to teď strašně nesluší. Čuměla sem na něj jak tele na nový vrata. Pak se na mě podíval a výraz hovořil jasně. ,Co jako?' Předklonila jsem se, hodila vlasy před sebe a udělala si ukázkový culíček nahoru. Vypadala jsem úplně jinak. Normálně řečeno, prostě jako debil. Andy se snažil stopnout auto, ale všechna nás slepě míjela.
"Dostal jsem nápad," ohnul se k tašce a vytáhl cestovní polštářek. "Ale nebude se ti to líbit."
Pozorovala jsem ho a absolutně mi nedocházelo, co má na mysli. "Dej si to pod tričko. Těhuli snad někdo sveze, ne?" Neochotně jsem od něj vzala polštář a vecpala si ho pod tričko. Bříško vypadalo dost divně. Andy mi polštář hned rovnal a navlíkl mě do své mikiny. Trochu jsme v ní plavala, ale já vypadala, jako v sedmém měsíci. A právě díky mikině nebylo poznat, že místo dítěte mám na břiše polštář.

"Si v osmém měsíci, čekáme holčičku Mandy a jedeme do Seatlu z nemocnice." On snad přemejšlí nad nemožným. Proč holčičku? Proč zrovna my dva? A proč Mandy? To jméno jsem nesnášela. Spojovala jsem si ho s macechou, kterou jsem nenáviděla ještě víc. "Mám jen jednu podmínku." Odmlčela jsem se. "Nebude to Mandy a to jméno v mé přítomnosti už nikdy nepoužiješ." Nic neříkal, ale přesně jsem věděla, že mu v hlavě šrotuje ,Mandy'. "Fajn, tak třeba Andy."
"Fajn" Už jsem nenamítala. Projela další dvě auta a já už měla pocit, že snad pudeme do Seattlu pěšky. Z dálky se řítilo stříbrné Volvo a k našemu udivení kousek před námi začalo zpomalovat. Andy, se stále zvednutým palcem, hlasitě vydechl. "Konečně!" Hlesl.


Andy:
Luxusně vyhlížející auto zastavilo u nás a z okýnka na nás vykoukla postarší, elegantní žena, tak okolo padesáti let. "Kampak jedete?" Zeptala se a vrásky okolo úst se jí úsměvem vyhladily.
"Vzala byste nás do Seattlu?" Vrátil jsem jí úsměv. "Ale jistě, sedněte si dozadu."
Jako správný gentleman jsem Mary otevřel dveře a já si auto obešel.
Kožené sedačky voněly novotou a já si ten odér vyloženě užíval. Doma jsem měl BMW M3, pár luxusních krásek Ducati a Suzuki, po kterých se mi docela stejskalo. Chytl jsem Mary za ruku. Divně se na naše propletené ruce podívala a pak sklopila oči. Opřela o mě hlavu. Líbnul jsem ji do vlasů. Hráli jsme to až moc dobře. Bál jsem ale, abych Mary zbytečně nestresoval.

V autě bylo nepříjemné ticho, dokud jej žena za volantem neprolomila. "Co čekáte?" Chvilku jsem na ni civěl než jsem pochopil že myslí Marinin polštář pod mikinou. "Holčičku, Andy, po tatínkovi." Mary zareagovala dřív než mi vše došlo.

Hrozně jsem si přál, aby to byla pravda. Aby mě Mary milovala, nosila pod srdcem moje dítě, věřila mi, necítila ke mně odpor či zhnusení, které z ní doteď šlo. "Máte děti?" Tahle otázka mi skoro vyrazila dech. "Ano, ale už jsou dospělé." Odpověděla, ale pořád bedlivě sledovala cestu pře sebou. "A jaké je to být matkou?" Mary se do role dostávala asi trochu víc, než sama chtěla. Ale mě to nevadilo. "Je to úžasný pocit, ale obnáší to spoustu starostí. Ale nebojte se. Vy to určitě zvládnete. Manžel mi moc pomáhal, než jsem ovdověla." Pozorovala mě ve zpětném zrcátku. Podíval jsem se na Mary. Měla sklopenou hlavu a ruku na bříšku. Do Seattlu to byl už jen kousek a zbytek cesty jsme seděli mlčky. Mírně jsem k sobě Mary tiskl. Vychutnával si její přítomnost, ten okamžik, než vystoupíme z auta a zase se ode mne bude držet dál. Její vůně mě šimrala v nose. Měl jsem zavřené oči a debilně se, v záchvatu euforie, pousmíval. Vjeli jsme do města. "Kde chcete vyhodit?" Otázala se žena. "Klidně tady, projdeme se." Usmál jsem se na ní. Zajela ke kraji a nechala nás vystoupit. Poděkovali jsme a potom, co zmizela z našeho dohledu vytáhla Mary polštářek z pod mikiny. "Uf. Bála jsem se aby to neprasklo."
"Byla si skvělá. Skoro jsem Ti to vše věřil a to jsem věděl, že máš na břiše polštář. Budeš senzační máma." Dodal jsem škádlivě a tím na sebe upozornil. "Nebudu mít děti. Já ne." Řekla to tak ostře, že bych byl ochotný jí to věřit. "Promiň, nebudu o tom mluvit, jo.?" "Budu ti vděčná." Já věděl, proč si tu cestu autem užít. Stáhl jsem gumičku z vlasů. Mary udělala totéž a z tašky, kterou jsem táhl vytáhla tužku. Na oči. Vzala mi mobil místo zrcátka a nahlížela do něj. "Tak poď, stavím se doma, vyberu si peníze a zapadneme do nového útočiště." Za pochodu se začala líčit a já jen zíral, jak jí to jde.

Chvilku jsme šli, ale nebylo to daleko. Cestu jsem si stále pamatoval. Když jsem uviděl svůj milovaný domov, vilu, obrostlou břečťanem a trávou po kolena, píchlo mě u srdce. Klíče byli pod kobercem, kvůli hospodyni, která se mi starala o domácnost. Byl jsem na ni mírně naštvaný, protože zahrada nebyla ani trochu upravená. Za co ji platím?! Když jsem odemkl, vyvalila se na mě vlna vzpomínek, které jsem tu zažil. A fotografie.

Avšak žádné děti vzdálených příbuzných ani rodina. Na zdech visely fotky mých dívek z filmů, s kterými jsem něco točil. Většinou byli oblečené. Nebo aspoň z části. Byla jim věnovaná celá jedna místnost. Mary by to asi vidět neměla. Když neochotně postupovala za mnou, rozhlížela se a zůstala v němém úžasu. "Páni, to je nádhera." S obdivem sledovala schodiště. Dům byl poklizený, což mě docela překvapilo. "Tak přeci jen se Marion starala!" "Marion?" "Ano, hospodyně." Čekal jsem, že se odněkud vyloupne, ale barák byl prázdný. Nechtěl jsem se tu zdržovat. Někdo by mě mohl vidět a mohl by být problém. To jsme zrovna moc nepotřebovali. Rychle jsem si vybral peníze a prohodil oblečení. Nechal jsem Mary v obýváku šmejdit. Vůbec mi nedošlo, že by mohla najít i místnost s mou "sbírkou". Vešel jsem do pokoje s obrazy. Uf, nebyla tu. Kroky se ke mně blížili a já rychle
zabouchl dveře. "Můžeme jít?" zeptala se stydlivě. "Jo, jdeme. Rychle ať nás nikdo nevidí." Řekl jsem rázně a předběhl ji. Otevřel jsem dveře a zamkl za Mary. "Tak, buď si zas něco stopnem, nebo půjdeme pěšky. Co bude lepší?" "Pěšky. Těhuli už nehraju." Prohodila vážně. "Ale ty by si mohl." Zvolnila. "Tak dobře, jde se pěšky." Nasadil jsem uražený obličej a pak se usmál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama