Kapitola 3.

2. února 2014 v 21:21 | Von Monroe
"Mary, vzbuď se!" probouzel mě otravný naléhavý hlas. "Co jé- " odsekla sem a zívla si. "Vystup si, jsme tady!" z mého snění mě vytrhl otec a vrátil mě do reality.

Vystoupila sem z auta. Přede mnou stál vysoký, zašedlý dům s oprýskanou omítkou. Takže tady budu bydlet? To bude můj domov?! Jak to tu přežiju?

Z dřevěných dveří vyšel muž v bílém plášti a mile se usmál. Byl vysoký, měl krátce střižené vlasy a stálý milý usměv. "Dobrý den. Jsem Christhoper Sarantakos, budu tě mít nestarost." Podíval se na mě a mile se pousmál. Vypadal mile, ale už jen to, že byl o dvě a půl hlavy vyšší jak já, mi nahánělo strach.

Sjela jsem očima k zemi a potichu pípla. "Dobrý den." Otec vypadal spokojeně a potutelně se usmíval. A to se mi nelíbilo. "Dej mi na ni pozor Chrisi!" řekl táta a muž mu vše odkýval. Táta jen sedl do auta a odjel. Ani se nerozloučil. Marně dělal, že mu na mě záleží. On mě tu vážně nechal! Proč?! "No tak tě půjdeme ubytovat." Oznámil mi a vzal mi objemnou tašku. Šel směrem do budovy a já si ji ještě jednou z dálky přeměřila pohledem. "Tak pojď, Mary. Můžu ti tak říkat?" zeptal se, i když věděl jak mu odpovím. "Ano, pane." Odpověděla jsem ublíženě a následovala ho. "Jaký pane. Říkej mi Chrisi. A tykej mi, snad nejsem zas až tak starej." Měl pravdu. Mohlo mu být nanejvýš třicet, víc ne. Chodili jsme různými chodbami, až jsme vyšli na jakémsi dvorečku. Vešli jsme do další budovy. Nechtěla bych se tu ztratit. Byl to doslova labyrint. V další budově se mi líbilo o mnoho víc. Stěny sice byly pořád bílé, ale už působily lepším dojmem než v předešlé budově.

Chris odemknul jedny dveře a vešel do nich. "Tak, tady budeš bydlet." oznámil mi a já vešla za ním. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla celá bílá, i povlečení bylo bílé (věděla jsem, že né na dlouho). A železná postel mi potvrdila, že to tu bude jak ve vězení. Mé nejhorší představy se vyplnily. Aspoň že tu budu sama. Tuhle myšlenku mi ale vyvracela druhá postel v pokoji.
Chris mi hned k zápěstí připevnil nějaký pásek. Bylo na něm mé jméno, datum narození a jakési označení "sektor: C" .
Nevěděla jsem co to znamená, ale věděla jsem, že sektor A a B se dělí na ženskou psychiatrii a mužskou. Proč jsem tedy v Céčku a ne v A? To mi ještě stále nedocházelo… "Kdyby si cokoliv potřebovala, stačí jen říct. Budu sem chodit často, hlídat tě a dělat ti společnost." Pořád měl na tváři milý úsměv, ale na mě už působil ohraně. Potom mi došla jeho slova.

"Počkej, jako, ty sem ke mně budeš chodit, mě hlídat?" možná to znělo divně, ale tohle jsem nečekala. "Ano. Vlastně ano. Budu tě prostě hlídat." Naštvalo mě to. "To nemusíš, sem dospělá!" vyštěkla jsem na něj. "Ale musím, je to moje práce. Ode dneška jsi ty moje
práce." Tahle odpověď mě nijak neuspokojovala. "Takže jako ve vězení." Povzdychla jsem si, spíše jen pro sebe.

"Vím, asi to nevypadá nejlépe, ale je to pro tvoje dobro. Neboj, časem si zvykneš." Skoro jako by se mě snažil uklidnit. Už se nemá cenu vzpouzet. Dostala jsem se na úplné dno, odkud už není uniku. Aspoň že jsem daleko od Adama.

"Převléknu se a vybalím si." Nepatrně jsem naznačila, že už by mohl odejít. "Dobře, tak já už pudu. Nechtěla by ses potom jít projít? Můžu Ti to tady ukázat a vysvětlit, jak to tady chodí." Jeho nabídku jsem chtěla odmítnou, ale stejně nemám nic na práci. "Tak jo." Nakonec jsem přikývla. "Dobře, ale musím navštívit ještě jednoho pacienta. Neboj, bude to rychlí." Přikývla jsem a modlila se, abych to tu přežila. "Tak za půl hoďky. Ahoj." Neodpověděla jsem, jen se sesunula na chladnou podlahu a rozplakala se.



Andy:
Dnes jsem ji viděl. Ona, by mi mohla pomoci k útěku. Byla mi tak podobná. Černé vlasy, patka do obličeje, nevinný a ustrašený výraz v obličeji drobounká postava.

Kdybych byl vlkodlak, řekl bych, že jsem se otiskl. Byla nádherná. Skrz okno jsem si ji nemohl pořádně prohlédnout, ale doufal jsem, že bude možnost jak se seznámit. A co mě překvapilo, její psychiatr byl Chris! Tohle snad ani není možné. Nikoho jako jsem já, jsem tu ještě neviděl.

Někdo zaklepal. "Ano." Odlepil jsem svůj zrak od okna a podíval se ke dveřím. "Chrisi? Potřebuješ něco?" koukal jsem na něj asi trochu divně, ale bylo mi to jedno. "No, jak se to vezme. Ale teď to neřeš." Zamyslel se a pak se otázal. "A jak ti je?" věděl, že mu neodpovím : je mi skvěle, ale byl jsem rád že se zeptal.

" Jak vidíš, zatím žiju, ale nevím, jak dlouho to takhle vydržím. Podívej se na mě." Vyhrnul jsem si volné tričko a Chris se skoro zděsil. Ztrácel jsem sílu, ale hlavně, mé tělo se začalo měnit. Drastickým způsobem jsem hubl a mé tělo už nepřijímalo živiny z lidské potravy. Potřeboval jsem krev.

"Vypadáš… hrozně." Usoudil i on. "Já vím, ale řekni mi, jak to, že jsem ještě naživu. Musim odtud vypadnout, nevím, jak dlouho to ještě zvládnu." Sebeovládání byla moje parketa, alev tuhle chvíli, musel jsem se držet. Nemohl jsem dovolit někomu ublížit, nebo dokonce zabít.

"Musíš, to ještě chvíli vydržet. Hned jak budu moct, podám zprávu o tvém výborném stavu a zažádám o propuštění, ale ještě vydrž!" skoro mě o to prosil a mě nezbývalo nic jiného, než ho poslechnout.

"Jo, kdo byla ta dívka, se kterou si mluvil dnes ráno?" zeptal jsem se na voko, jen tak. Prostě jsem musel. "No, právě o to jsem tě chtěl poprosit. Jsi jediný, kdo jí je tak podobný a chová se skoro jako ty." Nevěděl jsem kam tím směřuje. "Zanedlouho vypadneš z Béčka. Mary, ta dívka, je umístěna v C." Pochopil jsem ho. V Céčku, byli lidé, kteří nemohli zůstat sami. Museli být neustále pod dohledem. Někdy s nimi byli doktoři, někdy jiní pacienti, ale snad se ještě nestalo, aby spolu byli žena a muž. Aspoň jsem o tom nevěděl. Zajímalo mě, co postihlo takovou dívku za osud, že skončila tady.

Nemohl jsem uvěřit, že skončí má samota. A navíc to bude dívka. Konečně.
Jenom jsem nechápal, proč zrovna já? Mohl s ní být Chris. "Hele, bylo by fajn, kdyby si se s ní už seznámil. Aby to pro ni nebyl takovej šok." Řekl s vážnou tváří a já s mírným úsměvem přikyvoval. "Jo, jasný." Jen jsem odpověděl.

Nevěděl jsem proč, ale byl jsem nervózní. Criss mě vodil chodbami a když už jsem tu nějakou dobu byl, pořád jsem se tu ztrácel. Bylo to ohromné bludiště. To taky mělo ostatní odradit od útěku. No, mě to ale neodradí! Nesmí! Jinak tu zhebnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama