Kapitola 4.

2. února 2014 v 21:22 | Von Monroe
Andy:
Šel jsem po schodech do oddělení C. Už jsem se nemohl dočkat. Mé poloviční srdce mi bylo strašně nahlas. Jeho tlukot skoro přehlušoval kroky na chodbě. Tak hlasitě jsem nikdy své srdce být neslyšel. Bylo slunečné odpoledne a venku bylo až moc krásně.

Konečně se Criss zastavil u nějakých dveří. Nemohl jsem se dočkat. Zdvořile zaklepal a poté vešel. Ta dívka seděla u okna a něco si držela u zápěstí. Jak si nás všimla, sklopila zrak a dělala, jako že nic. Criss k ní jen přišel a onen předmět jí zabavil. Vzal ji za ruku a zkontroloval zápěstí. Nic nenašel. Vyčítavě se na ni podíval. "Mary, právě proto si tady!" mluvil k ní s citem.

Vytrhla mu ruku a zadívala se z okna. Nejevila zájem. Hrála si na netečnou. Jako by ji nic nemohlo rozhodit. Když jsem zjistil, čím si chtěla ublížit nevěřil jsem svým očím. Chris v ruce držel gelový nehet. Tak to sem ještě neviděl. Okamžitě vytáhl své staré kulaté nůžtičky a ostříhal jí nehty.

To však nedokázalo naštvat víc, než to, že musela odevzdat své piercingy, samozřejmě kvůli bezpečnosti. Též mě to strašně mrzelo, když mi je Chris zabavil, ale nedalo se svítit.

"Kdo to je?!" vybafla na Chrise, když si mě všimla. "No, Mary, tohle je Andy. Bude ti dělat společnost a tak trochu tě hlídat." Vešel jsem do pokoje s úsměvem a pozdravil. " Jsem Andrew Biersack, ale pro všechny prostě Andy. No, všechny. Vlastně jen Chrise a pár ošetřovatelek." Nahodil jsem úsměv. Její překvapený výraz hovořil za vše. Určitě se jí nelíbilo, že ji bude někdo hlídat.

"Ale proč?!" zase na Chrise skoro řvala, ale nedivil jsem se jí. První den jsem taky celej svět nesnášel, ale potom jsem si zvykl. Ale Mary na tom asi byla jinak.

"Já jsem Rosemary Angel. Chrisi, klidně můžeš jít, už se mi nikam nechce. Zůstanu tady." Byla stejná jako já. Reagoval jsem podobně. Chris se na mě podíval, na znamení, že ji teda necháme. Moc dobře jsem věděl, že né na dlouho. Chris měl svoje metody, nijak drastické, ale přeci jen fungovali. ,,Dobře. Jak chceš. Zatím se měj, Mary." Oznámil Chris a v klidu její pokoj opustil. "Ahoj." Pozdravil jsem i já, ale Mary mi pohled nevěnovala. Uraženě hleděla z okna a nic nevnímala.

Ještě než jsem zabouchl dveře, viděl jsem jak se svezla k zemi a začala vzlykat.

"Bylo to nutné, Chrisi?" zeptal jsem se s přehnanou starostlivostí. "Ano, bylo. Zase si chtěla ublížit. Nehtem. Nehtem!" zdůrazňoval, jako bych ho neslyšel. "Chápu to, ale na druhou stranu si myslím, že takhle se sní jednat nedá." Zamyslel jsem se nad tím. "Měl by sis stát za svým." Oznámil jsem mu s klidem mou myšlenku. Ušklíbl se na mě. "Hele, kdo je tady psychiatr?" Musel jsem se zasmát. Nějak jsem věděl, že mám prostě pravdu.



Mary:
Zrovna teď jsem chtěla být sama. Nesnesu to tady, ale každý pokus o sebevraždu se mi nepovede. A z míry mě vyvedl i ten další muž, co přišel s Chrisem. Jak jen se jmenoval? A.. An… Andy! Chtěla bych o něm vědět víc, ale představa, že bych s ním byla sama mě děsila.

Jelikož je na tomto místě a nevypadal nijak extra upravený, což naznačovalo, že byl taktéž umístěn na psychiatrii. Skvělí. Bude mě hlídat blázen. Neměla bych spíš já hlídat blázna? Stejně je to všechno jedno. Teď budu jen muset čekat na smrt. Třeba se nade mnou někdo slituje a zabije mě.

Čas tady ubíhal neskutečně pomalu. Začala jsem si vybalovat, ačkoli nerada. Přemýšlela jsem, jak dlouho bude moje terapie trvat a za jak dlouho budu zase volná. Popravdě jsem věděla, že úplně volná nebudu nikdy a nepočítala jsem s tím, že by mě tady někdo pomohl. Mě nikdo nepomáhal. Svou bolest jsem utápěla v alkoholu, vlastní krvi a někdy i drogách. Jenže tady jsem tyto, pro mě životně důležité věci, postrádala.

Čím víc jsem přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, jaké hrůzy mě tu čekají. O Svaté Heleně jsem nic nevěděla, ale bála jsem se metod, které jsem viděla třeba ve filmech o blázincích. Ještě že je už lobotomie zakázaná. Toho jsem se děsila asi nejvíc.

Docela mě překvapilo, když Chris odešel, když mě viděl naštvanou. Vůbec nevím, proč mě nenechal se podřezat. Mohla jsem mu ušetřit práci. Proč se každá má sebevražda zvrtne?

Třeba to byl můj osud, shnít v ústavu. Nejzajímavější bylo, že jsem normální. Jenom už nechci žít. Nebaví mě to. Nemám proč zůstat naživu. Vlastní otec mě nenávidí, znám jen bolest. Bratr mě zneužívá a mladší sestra i ze mě dělá rohožku. No, nadruhou stranu tady budu mít od nich klid. Můžu plakat kdy chci a nadávat jak chci. Nikdo mi to nemůže zakázat. Snad už nebude žádná bolest. Lásku jsem zažila jen s maminkou, ale nikdo mě za ní nechce pustit. Třeba se mi Chris opravdu snaží jen pomoc. A třeba to tu nebude tak strašné. Ale jenom třeba…



Andy:
Zase jsem seděl u okna. Bylo to takové útočiště. Pohledem ven jsem si navracel svou svobodu. Vlastně, za to že jsem tu si můžu sám. Dá se říct, že jsem měl všechno. Práci, která mě bavila, plat, který jsem pomalu nestíhal utrácet, měl jsem všechno. Ale něco mi přece jen scházelo. Mohl jsem spát s tou nejkrásnější holkou pod sluncem, ale pořád jsem nebyl dostatečně spokojený. To, že jsem chtěl něco a nevěděl co, mě zžíralo a já to chtěl mermomocně zjistit. Vlastně je dobře, že jsem tady. Ústav mi otevřel oči. Můj život byl zajímaví, plný nekonečného sexu a bohatství, přesto tak prázdný a osamělý. Toužil jsem po
ženě, která by mě milovala a po příchodu z práce políbila a nachystala večeři… Byl jsem tak sám…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama