Kapitola 5.

2. února 2014 v 21:23 | Von Monroe
Andy:
Bylo už pozdě večer. Čekala mě poslední noc v tomto pokoji. Zítra ráno jsem se stěhoval k Mary. Tím, že mě Chris přesunul k někomu, mi naznačoval, že se má "léčba" blíží ke konci. Ironií bylo, že jsem byl zdravý. Těšil jsem až skončí má samota. Konečně. Mary byla zvláštní člověk. Zajímavá, tichá a tajemná.

Nevěděl jsem, co od ní očekávat. Zajímalo by mě o ní tolik věcí. Kolik jí je, co má za školu, co její rodina, povolání, záliby, hudba, prostě všechno. Byla tak nádherná… Konečně někdo jako já. Zajímalo by mě, jakou metodu Chris použije. Jeho osvědčená byla metoda "cukru a biče" , ale zatím to nevypadalo, že by se jí držel.

Trvalo mi ještě dlouho než jsem usnul. Moje hlava musela neustále nad něčím přemýšlet a nedala si pokoj. Asi jsem se tak moc těšil, že už nebudu sám. Uvidíme, co mi zítřek připraví.

Mary:
Ležela sem na posteli, všelijak se převalovala, ale né a né usnout. Bála jsem se, ale zároveň jsem byla ráda. Nevěděla jsem co si mám o Andym myslet. Chris asi věděl co dělá. Byl takový zodpovědný. Takový jakoby rodič. Prostě typickej otec. Otec, kterého jsem nikdy neměla.

Píchlo mě u srdce při představě, že doma nikomu nechybim. Možná Adamovi, ale jen ať trpí. Nejraději bych mu tu jeho kládu urvala a nacpala mu ji… Nemá cenu nad tím přemýšlet. Ale vidět ho, jak trpí… Přála bych si, abych mu mohla vrátit vše, co mi udělal. Vrátit mu tu bolest, kterou jsem kvůli němu prožila.

Ačkoliv mě Chris stále děsil, už jsem dokázal snést jeho přítomnost. Chodil mě kontrolovat zhruba jednou za hodinu, nebo i dvě. Rozhodla jsem se, že se budu chovat vzorně, abych odtud co nejrychleji vypadla a někde se zašila. Už mi začínali chybět drogy i alkohol a o cigaretách ani nemluvím. Abstinent ze mě nikdy nebude.

Kdysi jsem toužila přestat, ale poté se z cigaret stal můj denní chleba, který jsem zapíjela tvrdým alkoholem. Rodičům jsem v jednom kuse luxovala bar, ale bylo jim to jedno. Měli mě za ztracený případ. Nebyli daleko od pravdy. Už jsem cítila jak mi těžknou víčka, přesto jsem ještě spát nechtěla. Kdykoli jsem zavřela oči, uviděla jsem Andyho. Když jsem ho uviděla, docela jsem se lekla. Byl oblečený podobně jako já, ale výjimečně to nebyly žádné černé upnuté kalhoty a tričko s Asking Alexandria nebo Marilynem Mansonem. Výjimečně jsme oba měli plandavé šedivé tepláky a upnuté tílko. Vypadalo to děsivě. Tak smutně. Ani né smutně spíš… neutrálně. Bez ničeho. Po půl hodině přemlouvání jsem konečně usnula. To jsem ale netušila, že se naplní mé temné obavy… Opět jsem tam ležela. I když jsem měla zavázané oči, přesně jsem věděla kde jsem a co se bude dít. Zaslechla jsem kroky. Ano, bylo to tu zas! Chtěla jsem se pohnout, ale měla jsem
svázané ruce i nohy. Byla jsem zase přivázaná k posteli. Nechápala jsem jak jsem se sem dostala, ale věděla jsem že mě čeká pár minut bolesti. Už jsem se na ni pomalu připravovala.

"Mary…" zaslechla jsem ho. "Sestřičko…" nesnášela jsem ho! Přála jsem mu smrt! Krutou smrt! Sundal mi pásku z očí. Ostré světlo mě zaštípalo v očích, proto jsem je raději nadále nechala zavřené.

Podívala jsem se po něm. Byl bez trička, jen v kalhotách a věděla jsem, že ne na dlouho. Mám pocit, že ke mně mluvil, ale já ho neposlouchala. Snažila jsem se nemyslet na to, co mě čeká.
Sundal si kalhoty a obkročmo si na mě sedl. Bylo zbytečné prosit ho, aby to nedělal. Zatnula jsem zuby a snažila tu příšernou bolest přehlížet. Marně. Slzy mi tekl a skrz zuby jsem cedila nadávky a tvrdě vydechovala. Věděla jsem, že chce, abych brečela. Prosila ho, aby mě šetřil. Ale tuhle radost jsem mu udělat nehodlala. Postel pod námi vrzala v bolestivých přírazech. Nápor bolesti tlačící v podbřišku jsem nevydržela zasténala mezi dalšími jeho pohyby. Ale najednou bylo všechno jiný. A já…
… Seděla jsem na posteli a ztěžka oddychovala. Rukou jsem sjela mezi nohy. Těžce jsem si oddychla a zapadla do polštářů. Bože! Byl to jen sen. Po zbytek noci jsem nespala. Nevěděla jsem jak dlouho jsem tam seděla, a jen se pohupovala na posteli. Trpěla jsem takovouhle depresí poměrně často. Nikdy jsem už potom neusnula a další noc jen s velkými obtížemi.

Na druhou stranu, jsem byla ráda, že nebudu sama. Aspoň někdo… třeba mi Andy porozumí… Třeba… Andy: Ráno přišla celkem rychle. Měl jsem rychle sbaleno. Ono, těch pár věcí, co si můžete vzít na pokoj moc není, tak mi to trvalo jen chvilku. Už se jen přesunout na jiný pokoj. Konečně. Měl jsem tak dobrou náladu, že mi ji snad nic nemohlo zkazit. Šťastný, protože skončí má samota. Chris si sice dával na čas, ale nevadí. Kdo si počká ten se dočká. Když konečně otevřel ocelové dveře od mé "cely" ulevilo se mi. Byl to zvláštní pocit. Takový smíšený. Ještě to tu neopouštím, ale přesto jsem rád. Zvláštní. Bloudili jsme chodbami jak labyrintem až jsme se zastavili u oněch dveřích. Chris je zlehka odemknul. Čekal nás zvláštní divný pocit, při vstupu do místnosti. Mary, hned jak nás spatřila, k nám běžela a Crisse zlehka neformálně objala. "Děkuju, že si tady!" Nechápal jsem to a podle Chrisova výrazu jsem nebyl jediný. "Stalo se něco? Něco, o čem bych měl vědět?" zeptal se Chris opatrně. "Né, to ani né. Jen mi ta noc přišla strašně dlouhá." Odpověděla jak naprosté neviňátko a očima směřovala na mě. "Půjdu si tu vybalit." Řekl jsem, aby řeč nestála. Mary jen přikývla a Chris si ji vzal stranou. Jen jsem doufal, že ji nevyděsí hned první den mou "zvláštností". Nevim, jak by Mary zareagovala, kdyby jí Chris hned teď na místě řekl, co jsem zač.

Jedním očkem jsem je sledoval a snažil se poslouchat, ale zas tak dobrý sluch jsem neměl. Mary měla po celou dobu rozhovoru s Chrisem kamenný výraz. Až ke konci se trochu uvolnila. Tak. Měl jsem vybaleno. Už nás čekala jen dopolední vycházka a celý den v ústavu. "Stavím se tu za deset minutek a půjdeme se projít, ano?" Já nic neříkal, Chris věděl, že půjdu. Mary jen lehce přikývla.

Stačilo, aby kolem mě jen prošla a já cítil její vůni. Ale né žádný parfém, ale její osobní, jedinečnou vůni, která mi připomínala, jak dlouho už jsem nelovil. Jak strašně moc mi scházela krev. Nevěděl jsem, jak dlouho se v Maryně přítomnosti dokážu ovládat, ale nepřežil bych, kdybych ještě někomu ublížil…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama