Kapitola 6.

2. února 2014 v 21:23 | Von Monroe
Andy: První noc jsem byl docela překvapený, co se na pokoji dělo. Mary pořád o někom mluvila ze spaní a o něco prosila. Bylo to, jako ve špatném snu. Nelíbilo se mi, co se s Mary dělo, tak jsem jí šel raději probudit. "Mary, jsi v pořádku?" Normálním tonem jsem se jí otázal a položil jí ruku na rameno. Až teď jsem si uvědomil, jak je zpocená a zadýchaná. Posadila se na posteli. Vyděšeně na mě koukala, jakoby se mě bála. Její zpocené tělo mě dohánělo k šílenství. Její pot ve mně pokaždé probudil neodolatelnou touhu po krvi. Bylo až neuvěřitelné, že jsem se v její blízkosti dokázal tak ovládat.

"Ano, ano. Nic mi není. Jen noční můra." Odpověděla, když se vzpamatovala. "O čem se ti zdálo? Neboj, jen mi to řekni." Prosil jsem jí. "Ne, to nejde. Je to moc drastický. Stává se mi to skoro každou noc." Nemyslel jsem si, že je to dobře. Chris by o tom měl vědět, ale nechci, aby si Mary myslela, že jsem ji napráskal. "Myslíš, že by to bylo na mě moc drastický? Na mě?" Trochu jsem se zasmál. "Né, to asi ne, ale nechci o tom mluvit." Odpálkovala mě.

"Necháš mě prosím, chci ještě spát." Nenápadně naznačila, abych zmizel. Jen jsem přikývl a odebral se do postele na druhou stranu pokoje. Otočila se čelem ke zdi. "Kdyby si něco potřebovala, stačí říct, ano?"
"Neboj, kdyby něco dám Ti vědět." Řekla to s tónem ve smyslu jako: Jó, hlavně už sklapni.

Trvalo ještě dlouho, než Mary usnula a potom opět křičela a nadávala ze spaní. Vyvádělo mě to z míry, ale rozhodl jsem se jí raději nebudit. Stejně by mě jen odpálkovala a výsledek by byl stejný.

Tuto noc jsem moc nespal. Ještě jsem dlouho koukal do stropu a přemýšlel o čem se tak Mary mohlo zdát. A co vůbec vede k jejím sadistickým nočním můrám. Její život mě začal zajímat víc, než ten můj a začal jsem v tom vidět spásu.Nemohl jsem se dočkat bílého dne…

Mary:
Skoro každou noc mě trápily šílené sny. Jenomže tentokrát můj násilník, který si na mém utrpení užíval neměl podobu mého nevlastního bratra, nýbrž Andyho! O to víc jsem se vylekala, když mě v noci probudil. On, v mém snu, jako nelítostní násilník, ale na pokoji jako samotný černý anděl spásy. Nevěděla jsem co si o něm mám myslet.

Byl to můj "patron" ale zároveň to, před čím mě měl chránit. Byl to zvláštní pocit. Měla jsem být ochraňovaná strachem? Nic mi nedávalo smysl a sebemenší přemýšlení mě bolelo. Hlava mi třeštila a měla jsem šílený absťák. Chyběl mi nikotin a alkohol a šíleně jsem prahla po šálku silné kávy, kterou jsem zde čekala marně.
Ráno přišlo nezvykle brzy. Skoro jsem nespala, jen ležela a koukala do zdi. Myslím, že Andy taky nespal, ale celou noc bylo ticho a klid. Spala jsem čelem ke zdi. Bála jsem se otočit. Bylo to zvláštní. Andy mi naháněl hrůzu. Byl hrozně vysoký a hubený. Přesto velmi silný, bylo to na něm prostě vidět.

Otočila jsem se a podívala se do jeho postele. Už se rozednívalo. Slabý paprsek světla pronikl zamřížovaným oknem k nám do pokoje. Andy v posteli nebyl. Pokoj byl malý a nebylo se kde schovat. Začala jsem panikařit, že jsem tu sama. Ani né sama, spíš, že se kolem mě Andy proplížil a já o tom neměla ani šajn.

"Andy?!" začala jsem se po něm shánět. Za dveřmi jsem uslyšela zvuky. Pomalu zesilovaly až jsem rozeznávala slova. "Myslím, že by si o tom měl vědět, nepříjde mi to normální." Poznala jsem Andyho hlas. I přes to málo jsem si jeho hlas nemohla s nikým splést. Byl jedinečný. "Díky Andy. Právě proto jsi u ní. Věděl jsem, že je na Tebe spoleh. Děkuju."
Teď mi došlo, že je tam i Chris. A hned mi došlo o čem byla řeč. Těžké dveře se otevřely.

"Pšt, možná ještě spí." Poznamenal Andy a já se nad tím musela zasmát. V pokoji sice byly první ranní paprsky slunce, ale stále bylo šero.Andyho oči doslova zářily a já se do nich nemohla přestat dívat. Byly tak nádherné. Smaragdově modré, hluboké. Pokaždé když jsem se do nich podívala, jako bych uviděla bezpečí. Taková jistota, že dokud ty oči takto září, jsem v bezpečí.

Slunce pomalu stoupalo výš a paprsky konečně projasnily celý pokoj. Byla to nádhera. Přála jsem si být někdy na pláži, venku, blízko moře. Chtěla jsem svobodu, která mi momentálně scházela. Nemocniční desinfekce se nahrnula do pokoje a vytrhla mě ze snění. "Mary, spíš?" šeptl Andy. Nevěděla jsem, zda mám předstírat spánek a nebo vstát. "Hm…?" nakonec jsem rozespale odpověděla. "Výborně." Začal Chris. "Prý si neměla zrovna klidnou noc?" Hned jsem věděla, kam míří. "No, byla to jen noční můra, mívám je často." Zabila jsem jeho otázku. "Pověz mi, co to bylo za sen." Naléhal. "To nestojí za řeč, prostě sadistická noční můra, nic víc." "Mary, je to důležité. Může nám to pomoct." Odmlčel se a já uhla pohledem. "Nechci o tom mluvit."
"Mary. Ty musíš. Potřebuju vědět, co tě trápí. Jedině tak ti můžu pomoct." Snažil se mi promluvit do duše. "Nechci, aby to slyšel Andy." Navrhla jsem. "Dobře, pojď se mnou." Chris mě vzal na chodbu. Moc lidí tam nebylo, pouze doktoři. Vyprávěla jsem mu vše. Řekla jsem mu, co se mi stalo doma, jak jsem přišla o chuť do života a zakončila to posledním snem.

Chris celou dobu pozorně poslouchal. V jednotlivých fázích jsem brečela. Byla jsem ještě pořád takové přerostlé dítě. Chris mě chápal, měla jsem pocit porozumění. Po několika letech se mi konečně někdo věnoval. Někdo mě vyslechl a naslouchal mi. Chtěl, abych mluvila, zajímal se o mě. Konečně jsem si nepřipadala zbytečně. On to chtěl si slyšet. A já mohla mluvit do nekonečna, ale Chris poslouchal. Byl to skvělý pocit.

Po asi dvou hodinách jsem se vrátila do pokoje. Andy si něco kreslil na posteli. Uměl krásně malovat. Hned jak jsme přišli, Andy zpozorněl. "Andy, můžeš na chviličku?" Naznačil, aby sním šel. " Zastavila jsem Chrise. "Neříkej mu to, prosím. Nechci, aby to věděl." Žadonila jsem. Jen přikývl, ale moc přesvědčivě to nevypadalo. Hned za dveřmi jsem slyšela Andyho, jak se ptal Chrise, co mu nemá říkat. Chris však mlčel. Jejich kroky se vzdalovaly až úplně utichly. A já zůstala na pokoji sama.

Vlezla jsem si do postele a otevřela knížku. Nikdy jsem moc nečetla, ale tady na to bylo času dost. Neotočila jsem ani dvě stránky a Chris se i s Andym vrátil. Chris nás opět na nedelší dobu opustil. Bylo divné, jaké bylo v místnosti ticho. Mluvili jsme málo a komunikace hodně vázla. Nuda mě doháněla k šílenství a tak jsem si prohlížela Andyho obrázky co za svůj
pobyt na psychiatrii nakreslil. Byli to zvláštní obrázky, přesto umělecké. Žádné abstraktní umění. Bylo to něco jako všechno jedním tahem. Gumoval minimálně a všechny kresby byly převážně tmavé. Také jsem vzala papír a začala také kreslit. Po celou dobu ze mě Andy nespustil oči. Jeho nádherné modré oči…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama