Kapitola 7.

2. února 2014 v 21:24 | Von Monroe
Andy: Pořád mi v hlavě zněla Chrisova slova: "Musíš ji svést. Je to v zájmu jejího zdraví." Tu větu jsem chápal, ale princip ne. Proč to mám udělat? O co jde? Nechápal jsem. Každopádně jsem se s Mary musel víc sblížit.

Dny ubíhaly nezvykle rychle a můj čas se krátil. Ztrácel jsem na váze, tělo mi ochabovalo. Ztrácel jsem se všem před očima. Byli jsme tu s Mary pár týdnů. I když už jsme trochu mluvili, pořád to nějak vázlo. Už jsme zhruba věděli, že jsme tu za pokusy o sebevraždu, ale stejně jsme jeden druhému něco tajili. Bylo to cítit.

Nedokázal jsem si pomoct. Mary mi musela věřit a to bylo teď to poslední, co by chtěla. Opět nastala noc. Jako skoro každou noc, Mary křičela ze spaní. Tentokrát se ale vzbudila. Celá zmatená se posadila na posteli a oddychovala. "Noták, Mary, tohle už je za tebou." Mluvila pro sebe. Vylezla z postele. Její nohy cupitaly po studené dlažbě. Vešla do rohu místnosti, kde bylo umyvadlo se záchodem.

Opláchla si obličej. Zároveň si sundala tričko a pokropila se studenou vodou. Její křivky nahého těla byly tak dokonalé. Zamířila zpět do pokoje, ale nelehla si. Vzala si čisté tričko a stoupla si vedle postele. Rozmýšlela nad něčím.

Nakonec si to namířila ke mě. Těsně před mou postelí se zastavila. Zavřel jsem oči. Byla tma, takže nemohla poznat, že nespím. Říkal jsem si, že je divné, když nade mnou někdo stojí. Chvíli jen tak postávala, až nakonec udělala něco neuvěřitelného. Ležel jsem hodně u zdi což protentokrát bylo výhodou. Mary si lehla ke mně do postele. Její teplá záda se přitiskla na mou chladnou hruď.

Mary se mírně oklepala zimou. Nevěděl jsem, jak jí dát najevo, že nespím. Něžně jsem jí políbil do vlasů. "Mary?" Otočila se na mě. "Andy, já… Moc se omlouvám, nenapadlo mě, že nebudeš spát. Já… promiň." Hrabala se ven z postele. Teď už jí nepustím. "Mary, v pohodě." Chytil jsem jí za zápěstí. "Zůstaň, prosím." Skousla si rty. Opět zaváhala. Vrátila se zpět na mou hruď a já ji přikryl peřinou.

Moje mužnost nenechala dlouho čekat a ozvala se. To sem teď zrovna nepotřeboval, ještě ji vyděsím. Byla hodně zakřiknutá a mohl jsem si být jistý, že do teď neposkvrněná. No tak, chlape. Na to jseš zvyklej. Přemlouval jsem se. Krutá pravda, vyšel jsem ze cviku. Přeci jen už nějaký pátek jsem nic netočil. Né že by mi to vadilo, ale sex mi chyběl. To byl fakt. Abych nějak zakryl své vzrušení, pohladil jsem Mary od ramene po konečky prstů. Naskočila jí husí kůže. "Né, Andy, prosím. Nedělej to." Znělo to, jako bych jí chtěl na místě zabít, nebo se o to právě pokusit. Nechápal jsem, co jsem udělal špatně, ale…Prostě ji budu respektovat.

Mary by možná měla vědět, co jsem zač, aby se třeba nedivila, proč jsem pořád jako podchlazený, proč stále hubnu a nejím normální potravu. Do rána bylo času dost a já bych měl vymyslet, jak to Mary sdělím. Ano. Mary musí vědět, co jsem zač! Musí vědět, že pro ni můžu být nebezpečný. Její blízkost mě totiž dováděla k šílenství. Pomalu mě sžírala zevnitř. Mary:
Byla jsem Andymu neskutečně vděčná. V tu noc jsem opět měla šílený sen. Nedařilo se mi zaspat. Druhý den jsme kolem sebe s Andym chodili jako duchové, dokud mi neřekl, že si musíme promluvit. Zamrazilo mě. Prosím, ať to nemá nic společného s tou nocí. Nervy sem měla v prdeli a nevěděla jsem co dělám. Připadala jsem si jako zvrhlík. Ach bože. Kéž bych se raději napoprvé zabila. Bylo by to vše tak jednoduché. Prostě umřít. Hned po ranní hygieně mě Andy vystřídal. S vážnou tváří naznačil, že nás čeká důležitý rozhovor. Ještě mě před tím zachránila jedna z pracovnic, která mě nahnala do sprchy. Bohužel i tam nás kontrolovali. Abych se "náhodou" neutopila. Pomyslela jsem si. Asi po půl hodině mě ošetřovatelka pustila na pokoj. Maskovanou jen ručníkem mě Andy zastihl, že jsem se nestihla ani obléct. Seděl na posteli a díval se na mě. Posadila jsem se vedle něj. "Mary, já musím pryč. Nemůžu tu už dál zůstat." Hrál si s prsty. Skoro jakoby mluvil s peřinou, ne se mnou. "Co? Proč?!" Vyhrkla jsem, když jsem pobrala jeho slova. "Víš, můj pobyt tady je trochu delší než tvůj, ale hlavně jsem se sem dostal za poněkud zvláštní činy." Dodal s vážnou tváří.

Sledovala jsem ho. Konečně se na mě podíval. Až teď mi došlo, jak se jeho oči změnily. Byly tak bledé, úplně bez života. Zorničky měl stažené a vypadal strašidelně. "Nechápu." Dodala jsem, aby mi to objasnil. "Já, nejsem tak úplně člověk." Div jsem se mu nevysmála do očí. "Jo, takže teď jako mluvim s duchem, nebo co?" Ironicky jsem se usmála. "Ty se tomu směješ, ale nejsi daleko od pravdy." Podíval se na ruce a žmoulal v nich peřinu. "Jsem zkřížený s upírem." Propuklo delší ticho. "Jako fakt?" po chvíli jsem se vzpamatovala. "Ano. Má matka byla člověk a jak vy říkáte, zbouchl jí upír. A vznikl jsem já." Zvedl ke mně oči. "Dobrej vtip. Teď něco reálnějšího."
"Ty mi to nevěříš, viď?"
"A divíš se?" "Tak jinak. Tvá krev mě láká od chvíle, kdy jsem Tě uviděl. Zatím se ovládám, přestože neskutečně hladovím, je to čím dál tím těžší a nechci ti ublížit. Nebude dlouho trvat a už to nevydržím. Budu ubližovat, Mary. Může to být kdokoliv. Personál, Chris, ty! Jenom abych ukojil tu neskutečnou žízeň." Mlčela jsem. Nad tímhle jsem se musela pozastavit. "Chápu to dobře tak, že musíš pryč?" "Ano. Ale nechci sám." Odpověděl. "Takže mám jít s tebou?" "Ano. Vím, že asi nebudeš chtít, ale nemusíš se mě bát." Tuhle větu jsem slýchala často. Nemusíš se bát. nebo Neboj, užiješ si to.

To ve mně vyvolávalo menší pocit nejistoty. "Kdy by to bylo?" Vyhrkla jsem ze sebe. Andy na mě vyvalil oči. "C-cože?" "No, jestli mě k tomu nutně potřebuješ, tak se ptám kdy to bude." Otřepal se a po chvíli byl schopen mi odpovědět. "Nevím, ale musí to být co nejdřív." To se mi líbilo. Vzrušení. Jupí. Samozřejmě jsem mu tu báchorku o upírovi nevěřila, i když tu o nich panují nějaké zvěsti. Na druhou stranu, Andy se docela často měnil. A choval se divně. "Takže proto jsi tady? Řekl jsi to na veřejnost, nebo co se stalo?"

"No, dá se říct že ano, ale ještě jsem se pokusil o sebevraždu. Nenáviděl jsem se za to, co jsem." Vyhrnul rukáv a odhalil jizvu po podřezaném zápěstí. Nadzvedl triko. Uviděla jsem dlouhou jizvu, která se mu táhla přes bok a značila vážnost zranění. "Skočil jsem ze skály do rozbouřené vody a dopadl na útesy." Dodal. Sykla jsem, při představě té bolesti. Chytla jsem
ho za zápěstí a přejela po růžové jizvě. Ukázala jsem mu svá, taktéž podřezaná. Ale ta moje vypadala jinak. Jizva byla větší, ještě pořádně nezhojená.

Ani jsem si neuvědomovala, že se vzdálenost mezi námi zmenšuje. Z původního metru nás oddělovala pouze vzdálenost několika centimetrů. Andy mě něžně pohladil po tváři. Přisál se na mé rty a něžně mě líbal. Začala jsem před ním couvat, ale postel mi to dál neumožnila.

Nalehl na mě. Svou váhu nade mnou držel v rukou. I když se mě nedotýkal, připadal jsem si zaklíněná. Odtrhla jsem se od něj. "Stop! Prosím. Tohle mi nedělej!" utekla jsem a plácla sebou na postel. Proč je to tak těžké vysvětlit? Proč nemůžu být jako ostatní? Proč…?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yuripovidky yuripovidky | Web | 2. února 2014 v 21:36 | Reagovat

Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama