Kapitola 8.

2. února 2014 v 21:24 | Von Monroe
Andy: Vůbec jsem nevěděl, co jsem udělal špatně. Snažil jsem se být něžný. Proč se jí to nelíbilo? Co jsem přehlížel? Unikal mi jeden důležitý detail a já netušil jaký. Budu to muset zjistit. Mary mě docela zaskočila, když se mnou souhlasila. To, že se mnou uteče mi dodávalo sebevědomí a možná i nějaké šance u ní.

Dneska jsem na Chrise čekal na boží smilování. Musel jsem odtud vypadnout. Teď už jsem mohl. Otázkou zůstávalo, jestli mě s Mary pustí. Bál jsem se totiž, že mě ano, ale Mary ne. Konečně někdo odemkl dveře. Chris! Chtěl pozdravit, ale nestihl to. "Chrisi, musím pryč. Rychle!" Vybafl jsem na něj, dřív než mohl cokoliv říct. "Už sem tu moc dlouho a v tomhle stavu jsem moc nebezpečný." Dal jsem mu prostor, aby se vyjádřil. "Ano, naprosto Tě chápu. Hned v dalším termínu vypíšu zprávu o tvém zotavení a znovuzařazení do normálního života."
To byla skvělá zpráva. "A co Mary?" musel jsem mu nějak naznačit, že jde se mnou. "No, bude to muset zvládnout sama. Je pravda, že to bez tebe bude těžší, ale zvládne to." "No, myslel jsem, že by mohla jít se mnou." Naznačil jsem. "Zbláznil si se?! Dyť je nemocná!"
"Není, jen nevěří lidem. Není divu, že se jí nechce žít. To že se podřezala není nic nového, udělá to hodně lidí, tak proč by tu měla být?!" doteď jsem zachovával klid, ale už jsem začínal být vytočenej.

"Není to jen o tom, co si udělala. Ona Ti to ještě neřekla? Nevíš, co jí ten hajzl venku udělal?! A co hůř, co každý den prožívala?! Jak jí to nikdo nevěřil?!" Už na mě řval a bylo mu jedno, že ho můžu klidně zabít.

Do rozhovoru vstoupila Mary, která rozrazila dveře, které spojovaly naše pokojíky. "Ne! Neříkej mu to! Nechci aby to věděl. Časem se to dozví, ale teď ne!" Chris jen kývl na znamení souhlasu a hlasitě se povzdychl. "Děkuju." Řekla mu Mary upřímně a zalezla zpět do postele, čelem ke zdi, jako by tu vůbec nebyla.
Nedalo mi to. "Co? Co se stalo?!" Naléhal jsem. Chris zavrtěl hlavou. "Neřeknu Ti to, Mary mi věří a toho si příliš cením." Strašně mě deprimovalo, že toho tolik věděl a já ne. Ale nemohl jsem nic dělat. Chris byl super chlap a dá se říct, že se mi i po určité stránce líbil. Ale nikdy jsem mu to neřekl.
Mary si od všech tady držela maximální fyzický i psychický odstup. Bavila se pouze s Chrisem nebo se mnou, ale to jen když musela. A to nebylo moc často. Přesto s ním však měla lepší vztah než se mnou. A to mě štvalo. Chodili jsme okolo sebe jako duchové. Občas jsme něco prohodili, ale přes den bylo ticho.

Za to v noci, to se spát nedalo. Mary pořád něco křičela ze spaní. Chudák, musela toho mít za sebou asi hodně.

Mary: Po dnešku jsem byla slušně rozhozená. Doufala jsem, že Chris Andymu neřekne, co se mi
stalo, skoro jsem se za svůj osud styděla. Pošpiněná a zneuctěná, to jsem já. Navíc, co mě ještě víc vykolejilo, byl ten Andyho polibek. Troufla bych si říct, že se mi to líbilo. Ano, bylo to krásné. Jeho chuť z mích úst mi smyly slzy, i když jsem nechápala, proč vlastně brečím.

Proč nemůžu být jako ostatní ženy v mém věku, sexu chtivé, rozpálené, proč? Protože se mi při slově sex chce zvracet? Ale proč? Má minulost je za mnou, chci se od ní odpoutat a žít dál, nezaobírat se tím co bylo, ale tím co bude.

Když jsem se rozhlédla po místnosti, došlo mi, že asi nic moc nebude.
"Zkrvený život, přeju si být mrtvá…" Zaklela jsem. Přišel ke mně Andy. Asi právě ukončil svůj rozhovor s Chrisem.

"Pustí nás." Řekl klidně. "Vážně? I mně?" V srdci mi svitla naděje. "No, vlastně…"
Začal a už se mi to přestávalo líbit. "Mě pustí, ale tebe nechce, takže, prostě tě vezmu s sebou." Dodal klidně a prohrábl si vlasy. "A jak?" Ano, musela jsem se zeptat. "Utečem, Chris nám pomůže. Já už tu dýl být nemůžu, už ne."

Věděla jsem, že to zvíře, to monstrum, uvnitř jeho, chce mou krev, ale vůbec mi to nenahánělo hrůzu. Větší strach jsme měla ze jeho mužských "potřeb".
Co když to bude po mě chtít? Byla jsem sužována strachem. Strachem, který mi bránil v jakémkoliv počínání. Bránil mi i třeba jen klidně spát, mýt se, aniž bych měla pocit, že mě někdo sleduje, bránil mi jíst, být šťastná, vše. Vše se točilo okolo mého STRACHU.

Blížil se nám večer a Andy už začal balit. Nevěděla jsem, že odtud vypadneme tak brzo.
"Pár věcí tu nechám, Chris myslí, že se vrátíš." "Aha. A nebude po mě pátrat? Možná jsem opravdu narušená." Trochu jsem se u druhé věty uchychtla. "No, doufejme že ne." Úsměv oplatil, "To by byl docela průser." Dodal a měl pravdu. "Ale neboj, tam, kam půjdeme nás nikdo nenajde."
"Nebude to nějaká rozpadlá chatrč na dně nějaké propasti, daleko od civilizace, že ne?" "Neboj, budeme všem na očích, ale nikdo na nás nepřijde." Vrtalo mi hlavou, kde by to mohlo být, protože mě napadla jen nějaká chata uprostřed zakázaného lesa. Mohla jsem se ukousat zvědavostí, ale Andy mlčel. "Kde to je? Třeba to znám." "Neznáš. To vím jistě. Je to malá rezervace." Podíval se na mě. Jeho oči! Změnili barvu! Namísto smaragdově modrých, byly světlé, skoro až bílé! Usmál se. "Rezervace?" zopakovala jsem. "Budou z nás indiáni, jo?" Zasmála jsem se představě Andyho s čelenkou z peří a orlích brk. "Ano, dá se to tak říct." Odmlčel se a potichu se smál. "Ale neboj, lovit zvěř a malovat si na obličej výhružné ornamenty nebudeme. Je to skoro moderní civilizace. Běžně používají auta, mobilní telefony, mikrovlnky a podobné vymoženosti." Objasnil mi. Smích se mu pomalu vytrácel. Popadl se za krk. "Bože!" vydal ze sebe a plácl s sebou o zem. "Andy, není ti nic?! Co se děje?!" vrhla jsem se k němu. "Běž ode mě pryč! Vypadni! Zavolej Chrise." Cedil, skrz zuby. Začala jsem zběsile bouchat na těžké dveře. Otevřel nějaký hlídač a okamžitě přivolal našeho psychiatra. Hned jak uviděl mou paniku, bylo mu zřejmě jasné co se stalo, ačkoli mě ne.

"Ach bože, takhle daleko to zajít nemělo." Bědoval Chris, klečící u Andyho.
"Mary, pojď se mnou, rychle!"
Přikázal mi a já poslechla. Vlekl mě chodbou do ambulance, vzal krevní transfúze, schoval ji do pláště a vraceli jsme se zpátky. "Zamkni se v místnosti a nechoď jsem dokud neřeknu!" ukázal prstem na dveře a mě nezbylo nic, než poslechnout. Andy vydával děsivé, divné zvuky a občas jsem zaslechla i mluvit Chrise, ale slova jsem nerozeznávala.

Tohle mě utvrdilo. Andy opravdu nebude člověk! Myslela jsem si, že si to jen namlouvá, ale tohle, tohle bylo víc než přesvědčující.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yuripovidky yuripovidky | Web | 2. února 2014 v 21:36 | Reagovat

Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama