21. Kapitola

21. srpna 2014 v 19:31 | Von Monroe
Mary:
Vyšla jsem z koupelny osprchovaná, zahalená pouze ručníkem. Cítila jsem se víc než dobře. Skvěle jsem se prospala. Ani žádné noční děsy mě nesužovaly. Ohlédla jsem se, zda je vzduch čistý a shodila ze sebe ručník. Rychle jsem na sebe natáhla kalhotky a triko. Podprsenku jsem si zapnula v bezpečném úkrytu pod trikem.

Když jsem si natahovala ponožky, vešel Andy. "Nedívám se a pokud můžu, řekni mi, protože asi nebudu schopen donést tác v pořádku na místo určení." Pronesl to s vážnou tváří a tak jsem mu s mírným úsměvem při pohledu na komicky vypadajícího, slepého Andyho odpověděla.
"Můžeš se dívat." Otevřel oči a zastavil se s táce v ruce. "Můžu se dívat na tebe, nebo na cestu?" Zadíval se mi hluboko do očí a já tajila dech. Uhla jsem pohledem, protože jsem cítila, jak se i do tváří hrne krev. Na otázku mu nejsem schopná odpovědět.
Díval se na mě. Stál a díval se. S tácem v rukou. Udělala jsem první krok směrem k posteli. Sledoval mě. S prudkým nádechem došel až k pelesti postele, posadil se a položil tác před sebe. Měl na sobě jen volné pyžamové kalhoty. Nemám s čím srovnávat, ale byl krásný. Úzký trup, jizvy, vysoká hubená postava. Ano, tenhle typ mužů mi je sympatický.
Počkat, ... mužů? Znám jen Andyho.
Podíval se na mě. "Ty nebudeš jíst?!" řekl ostřejším tónem, až mě to zarazilo.
"Ehm, no jo, něco si dám." zabrblala jsem a strčila si vlasy za ucho.
"Tak pojď. Dej si co chceš." mávl rukou před tácem.
Hm, toast s jamem. Hned jsem si jeden dala a zapila je doušky anglického čaje s citrónem. Nepamatuju si, že bych o něm Andymu říkala.
"Jak víš, že mám ráda tenhle čaj, na takový způsob?" vrhla jsem na něj zvídavý pohled, když jsem odkládala prázdný hrnek na tác. Andy už dojedl. Já ještě v ruce držela toast. Hned jak jsem pustila hrnek vzal tác a chystal se ho odnést.
"Nevim, prostě jsem myslel, že by ti mohl chutnat. Je docela silnej, ale když se udělá správně, je to přehlédnutelný." Tenhle čaj jsem pila pořád. Pokud jsem nepila kafe nebo nějakou whisky, pila jsem černej čaj. Vrátil mě do dob, kdy jsem ve všem lítala, viděla jsem Adama, slyšela tátu a Mandy jak spolu píchaj v ložnici, cítila úlevu, kterou mi poskytovala žiletka projíždějící mou kůží i jehly, které narušovaly mou pokožku v místě žil, znovu jsem cítila únavu ze všech probdělých nocí, které jsem hleděla do stropu.
Nad těmito vzpomínkami se mi na čele objevila vráska. Svraštila jsem obočí.
"Děje se něco? Nechutná ti?" staral se Andy a vytrhl mě z nepříjemných vzpomínek.
"Ne, to ne, je dobrej, děkuju, jen..." Zmlkla jsem a znova mi naskočila vize z minulosti.
"Co? Co se děje?" slyšela jsem paniku v jeho hlase.
"Nic, to jen,... vzpomínky." špitla jsem.
Andy se zamyslel. "Chceš si o tom promluvit?" nahodil.
"Ne, není třeba." jsem přece v klidu, nepotřebuju mu tady plakat na rameno.
"Ani o tom, že jsem spal vedle tebe celou noc." se mě snaží vyprovokovat, nebo co?
"Ani ne. Víš,..." ztichla jsem, abych nabrala na vážnost. "Byla jsem ráno trochu v šoku, že tu jsi, ale celou noc jsem spala tak klidně, jako už dlouho ne. Nic mě ve snu nesužovalo, žádné vzpomínky. A ty ses mě ani nedotknul, myslím, že nemáme nic, o čem bychom měli mluvit."
Ticho. Oba jsme mlčeli.
"Dobře, nebudu tě nutit. Jen jsem se bál, aby si se necítila zneužita, když jsem tu zůstal a nevěděla jsi o tom." doslova z něj sálala upřímnost. Zároveň jsem z něj cítila mírný přátelský hlas, jako by mluvil k dítěti. A to já už dávno nejsem.
"Nemluv se mnou jako s dítětem, prosím. O mé dětství mě nejdřív připravil Lorent a když jsem myslela, že mám někoho, kdo mi s to pomůže překonat a vrátit se k pubertě, podrazil mi nohy a přesně tak, jak jsem dopadla si mě vzal a vesele s tím pokračoval, bez jakýkoliv výčitek, protože věděl, že nemám žádnou sílu. Jak fyzickou, tak psychickou. Ta odporná zrůda ze mě udělala chodící trosku. Věděl, v čem všem lítám, ale když potřeboval, tak mě svázal a bylo vymalováno. V těch chvílích jsem byla ráda za veškeré drogy. Ať už se jednalo o opiáty, halucinogeny nebo stimulační drogy. Nejlepší pro mě bylo, když jsem byla na opiu nebo heráku. Byla jsem na nich závislá, ale nedokázala jsem pochopit, že jsem se jich dokázala vzdát. Bylo to pro mně tak jednoduché. Je to neuvěřitelné. Bylo to tím, že mě uklidnily v případě potřeby.
Když Adam odjel na víkend s partou nebo na týden do zahraničí, věděla jsem, že to brát nemusim. Věděla jsem, že je nepotřebuju.
Samozřejmě jsem měla příznaky po užívání, jako nespavost, která úzce souvisela s tím, co jsem měla v hlavě, zvracení, stažené zorničky, ochablost svalů a kloubů či křeče v jakékoliv části těla.
Přesto jsem si dokázala říct ne. Jsem za to ráda, protože vím, že jsem to měla o dost lehčí, než jiní, co se rozhodnou, nebo jsou donuceni přestat.
Ale kdykoliv se Adam vrátil, vzala jsem si, píchla si a byla zase na začátku nekonečného kolotoče. Když jsem se jednou málem předávkovala, přešla jsem na morfium a začala jsem dávku postupně snižovat až jsem se závislosti sama zbavila. Vlastně mi dost pomohla moje věrná a jediná přítelkyně - žiletka.
Dokud jsem byla na heroinu, bylo mi ukradené, co se mnou Adam dělal. Ale po abstinenci, jsem kromě jejích příznaků trpěla většími bolestmi, když si ta zrůda ulevovala,... ve mě." šeptla jsem.
"A tehdy jsem se rozhodla. Jdu někam, kde mi bude líp." Andy mě sledoval.

"Ale to se ti nepovedlo. Mary, tvá minulost je za námi, teď jsme oba tady, oba živí a zdraví, máme kde bydlet, nikdo nikomu neublíží. Ani já tobě ne, to víš." promlouval ke mě chlácholivým toném. Vzal mě za zápěstí. Palci přejel po růžovoučké jizvě. Tak něžně. Jakoby ji chtěl odstranit.
"Vím. Ale nikdo mi už z hlavy vzpomínky nevymaže." poprvé za celý náš rozhovor jsem sklopila oči.
"To ne, ale může tvé vzpomínky nahradil. Lepšími. Mary, jestli na tebe ten hajzl někdy byť jen promluví, můžu ti odpřísáhnout, že ho zabiju. Nic ti nehrozí. Ne tady, ne s námi."
"Ne s vámi." zopakovala jsem tiše.
"Přesně tak! Dám na tebe pozor." usmál se.

Andy:
"Tak. Je na čase něco dělat. Jedu dnes do města pro auto. Musíme nějaké mít. Vezmu s sebou nejspíš Kim, protože pojedeme jejím autem." při vzpomínce na onu osobu jsem cítil na své tváři škleb. Ještě že jsem zády.
"Aha." snažila se skrýt znechucený tón v hlase.
"A taky nám nechám udělat falešné doklady. Znám v Seattlu jednoho chlápka, Jenkse, je to právník, ale dělá i ilegálně. Vím, zní to logicky. Myslím, že prozatím nám budou stačit jen občanky a mě řidičák. Nebo ty už ho máš?" usmál jsem se.
"Dobře. Ne, řidičák nemám."
"Fajn. Já se oblíknu a pojedem. Zvládneš to tady?"
"Jasně, bez obav."

Mary si sedla za stůl, který jsme asi před hodinou smontovali. Udělal jsem jí ještě jeden čaj, tak ho teď vzala a upila z něj. Venku zase pršelo. Mary prý zůstane doma. Mě déšť nevadil, ale věděl jsem, že Kim bude. Rychle jsem se oblíkl, rozloučil se s Mary a dal jí letmou pusu na tvář.
"Tak ahoj. Do osmi se vrátím."
"Dobře, ahoj. A prosím, spěchej." ostýchavě se na mě usmála.
Otevřel jsem dveře, vešel do deště a cítil, jak mi voda hned smáčí vlasy. To zas budu vypadat na schůzce s Jasonem. Dělal ty nejlepší padělané doklady.
Doběhl jsem ke Kim, která zrovna zamykala dveře a nad hlavou držela svoje pracovní desky. Byli tři odpoledne, ale ona ještě mínila pracovat.
Opět vypadala nadmíru sexy. Měla halenku s límečkem, avšak s hlubokým dekoltem a vyšší úzkou sukni, která ještě víc prodlužovala její žirafí nohy. Na hlavě svůj perfektní culík a na očích brejle.
"Dobrý den, paní profesorko." pozdravil jsem ji s úšklebkem.
"No nazdar." odvětila spíš z donucení.
"Tak jedem? Chci všechno stihnout."
"No jasně. Když s sebou hodím, stihneme i něco navíc." šibalsky mrkla.
"Kim, byl to ode mě úlet a obrovská chyba, už se to nebude opakovat." řekl jsem s klidem a hleděl jí do očí.
"C-cože? Vždyť si přišel sám." nechápavě šeptla.
"Víš, na Mary mi opravdu záleží. Tak, jako na nikom jiném. Poslouchej, tebe mám taky rád, jsi skvělá ve všech směrech, ale já se asi zamiloval. Poprvé v životě. Prosím. Pochop mě." doufám, že toho, co jsem řekl nebudu litovat.
"Dobře, jak chceš." prskla na mě tak chladně, jak jen mohla.

"Odjíždíme!" zavelela a já vím, že jsem teď dráždil hada bosou nohou.
"Fajn." řekl jsem. Cestu do Seattlu jsme jeli mlčky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wretched-and-divine-bvb wretched-and-divine-bvb | Web | 21. srpna 2014 v 20:09 | Reagovat

luxusní jako vždy

2 Von Monroe Von Monroe | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 20:50 | Reagovat

[1]: Děkuju Ti. :)

3 Purdy Girl Purdy Girl | Web | 21. srpna 2014 v 21:08 | Reagovat

Luxusní, dokonalé a nádherné :)

4 *Elena *Elena | 22. srpna 2014 v 13:16 | Reagovat

To čekání se vyplatilo, dokonalý jako vždycky ;)

5 Von Monroe Von Monroe | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 21:53 | Reagovat

[3]:
Děkujú :3
[4]:
Jsem ráda! :) Už dělám na další... :)

6 IZUMI (泉) Kurono Hakamada IZUMI (泉) Kurono Hakamada | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 9:39 | Reagovat

Naprosto povedené. Nemůžu se dočkat na další.

7 Von Monroe Von Monroe | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 23:08 | Reagovat

[6]: Děkuju, dělám na tom... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama