25. Kapitola

28. listopadu 2014 v 21:10 | Von Monroe
Lidičky! Vyvěste prapory, Monroe se rozhodla napsat kapitolku! Je tady. Snad se vám čekání vyplailo. Děkuju vám,.. za vše! :3 V. M.

25. kapitola

Mary:
Už byla tma. Vylezla jsem z lesa a uviděla domy. Jo, jsem zpět. Trvalo mi dlouho dostat se zpáky. Ani nevím kolik je hodin, ale v lese jsem strávila celé odpoledne. A zbytečně. Andyho jsem neobjevila. Táhla jsem se k našemu domku. Měla jsem zarudlé oči, od pláče, protože mě dostihla panika.Už mi byla zima, byla jsem celá špinavá, jak jsem se prodírala roštím, houštím a všelijakým lesním porostem.
Hned jak jsem vzala za kliku, všechno se ve mě sevřelo. Otevřela jsem.
"Ty si myslíš, že to takhle jde pořád dokola?! Seš vážně debil!" hysterický ženský hlas. A patří Nessie. A Andy sedí pod jejím autoritativním pohledem.
"Mary?!" vyjekl. Popotáhla jsem nosem a zavřela dveře. Postavila jsem se a hrdě čelila jejich nechápavým výrazům. A tak jsem prolomila ticho.
"A-Andy, ty jsi tu celou dobu?" jeho grimasa zůstala neměnná.
"Mary, prosím, nech si to vysvětlit." začal. Hned mi bylo jasný, že zmíní i tu kurtizánu.
"Myslím, že už můžu jít. S tebou si to vyřídim potom!" řekla Ness a vrhla bodavým pohledem po Andym.
Prošla kolem mě, položila mi ruku na rameno a odešla. Otočila jsem se k Andymu. Teda k tomu, co z něj zbylo. Až teď jsem si všimla, jak vypadá. Kruhy pod očima, krev na triku. Bylo černé, přesto bylo znatelně potřísněné. Vstal, přišel blíž ke mě, ale udržoval bezpečnou vzdálenost.
"Mary, vím, že si teď myslíš, že jsem Kim opravdu ublížil, ale tak to není. Ano, občas jsem s ní spal, ale nikdy bych jí neublížil. A nikdy, nikdy bych ji neznásilnil. Mary, moc mě to všechno mrzí. Vím, že jsem ti tím ublížil. A taky vím, že to jen tak nejde vzít zpátky. Ale prosím, věř mi, nikdy jsem Kim neublížil. A tobě nikdy neublížim." viděla jsem jak se mu zablýsklo v očích. V těch nádherných modrých očích.
"Vždyť já vím." pronesla jsem a oči se mi zalily slzami. Opuchlé oči, které úplně hořely vyčerpáním.
"Víš? To Nessie?"
"Jo. Viděly jsme tě s Kim, dnes v poledne, jak jsi za ní byl."
"Aha." ztišil hlas na sotva slyšitelnou frekvenci. " Mary, víš, ty modřiny měla opravdu ode mě-" nadechl se. Mám pocit, že se mi zastavilo srdce. Takže jí to opravdu udělal. "Ale udělal jsem jí to omylem. Víš, šel jsem jí nabídnout práci. Takovou, jakou sem dřív dělal já. Ale já už jí dělat nechci. A Kim mi řekla, že by chtěla, abychom to udělali spolu. Odmítl jsem jí. A ona to neunesla. Chtěla, abych se s ní vyspal. Držel jsem si ji od těla a asi jsem to trochu přehnal. To je vše." sklopil oči k zemi. Nevěděla jsem, co mu na to říct. "To nic." uklidnila jsem ho nakonec. Hned potom, co jsem uklidnila sebe. Přišla jsem k němu blíž. "Co se stalo?" zeptala jsem se. "Nic,... Hlavně že už jsi v pořádku." smutně se usmál. Přišla jsem k němu a objala ho. "Bála jsem se o tebe."
"Opravdu?" řekl, když jsem mu obličej zabořila do hrudníku.
"Ano. Opravdu. Bála jsem se, že si se na mě naštval a nechal mě tu samotnou."
"Mary, to bych ti nikdy neudělal. Neboj jsem tu."
"Ano, jsi tu. Celej, v pořádku."
Andy ztuhnul. Odlepila jsem hlavu z jeho hrudníku. Doslova. Zamžourala jsem v šeru pokoje. Odstoupila jsem a všimla si vlhkého trika. Otočila jsem se na patě a rozběhla se k vypínači. Třeba jsem prostě jen viděla špatně. Rozsvítila jsem a strnula hrůzou.
"Byl si zas na lovu?" zeptala jsem se, ale bála se odpovědi. Sklopil zrak.
"Ne. Mary, to je moje krev. Já jsem se popravdě taky vyděsil, že si utekla, že už se nevrátíš a tak jsem se chtěl zabít. Naneštěstí jsem byl ráno na lovu a moje regenerace je příliš silná, aby mě nezacelila rány." Obrátil dlaně vzhůru. "Ne!"
"Jak si mohl?!" vyštěkla jsem, ale pak toho zalitovala.
"Promiň. Myslel jsem, že už se nevrátíš. Kluci ze smečky tě hledali celou věčnost." mluvil tiše, provinile.
"Smečka?" Opět se zadrhl. "No, z rezervace."
"Andy, sám víš, že takhle nemůžem fungovat. Teď si oba něco slíbíme, ano?" Podívala jsem se do jeho kajících se očí, když jsem mu zvedla bradu, spolu s pohledem.
"Nikdy, už nikdy, ani jeden z nás neporuší svou kůži. Nikdy!" zdůraznila jsem víc, než jasně.
"Dobře." hleděl mi do očí. A já do nich padala, jako do hluboké studny a věděla jsem, že z toho studeného kamenného hrobu se už nedostanu. A nevadilo mi to. Skočila jsem dobrovolně.
"Mary,.. Odpusť mi to." dýchl mi do obličeje. Cítila jsem jeho tělo tak blízko mě. Chtěla jsem, aby se mě dotkl. Jakkoli, kdekoli. Ale ono... NIC...

"Mary,... tohle je pro mě neuvěřitelně těžký. Prosím, jestli tě mám nechat dýchat, musíme toho nechat." Cítila jsem, jak mluví skrz ztěžka semknutá víčka. Podívala jsem se na něj. Chytla jsem mu obličej do dlaní.
"Andy, nauč mě překonat ten strach. Tu paniku. Nechci se trápit do konce života. Což by na druhou stranu nemuselo trvat tak dlouho."
"Ach,.. Ale já mám strach, že se neudržím. Co když ti něco udělám?"
"Proč se ptáš? Prostě už něco uděl-" nestihla jsem ani vyjádřit myšlenku, když se mi jemně, přesto horlivě přitiskl na rty. Popravdě? Kurva, co mám dělat?!
Náš polibek nabíral na intenzitě. Vášeň dodala své. Netrvalo dlouho a už jsem vítala jeho jazyk v ústech. Cítila jsem, jak ve mně něco roste. Něco příjemného, avšak neznámého. Byl to krásný pocit. Andy mě něžně kousl.
"Ach-" vypustila jsem ze sebe nečekaně, až mě to samotnou zarazilo. Přejel jazykem po spodním rtu a dal nám pauzu na vzpamatování se.

Když mi došlo, že mě o tuto nádhernou euforickou chvilku Adam s Lorentem připravili, spustila jsem vodopád slz. Bylo mi jedno, že jsem si na ně vzpomněla, mohla jsem si vybavit všechny ty věci, které mi provedli, ale momentálně mě nejvíc tížilo to, že mě přivedli do takové nevědomosti, že už jsem nevěřila ničemu hezkému.
Vzlyky se stupňovali a Andy se vyděsil.
"Provedl jsem něco? Mary, ..?" odtáhl se. Ne, to ne! Zůstaň tu. Pevně jsem se držela ípu jeho trika a přitáhla ho k sobě. Díval se na mě a nevěděl, co říct. Najednou mě objal kolem pasu. Zvedl mě do náručí a nesl do ložnice. Ne. Tam ne.
Shodil ze mě mikinu, když mě posadil na postel.
"Andy, ... nic se nestalo. Jen... jen jsem o tohle byla neprávem ošizena a mrzí mě, že to zjišťuju až teď."
Andy se ironicky usmál. "Neboj. To bude dobrý. Věř mi. Už nebreč. Prosím." Naléhal. "Víš co? Běž se osprchovat a já ti udělám večeři. Musíš bejt hladová." přestala jsem plakat a došlo mi, že úplně změnil téma. A měl pravdu. Div jsem hlady nešilhala. Smutně jsem vstala a sundala si kalhoty. Andy už byl mezi dveřmi a odcházel. Docupitala jsem k němu a letmo ho políbila na tvář. Připadala jsem si jak největší rebel. Zabouchla jsem dveře od koupelny. Ve chvíli, kdy jsem uviděla svůj zjev v zrdcadle, pochopila jsem, proč musim pod vodu. Vypadala jsem jako šmudla,... Heh, šmudla. Zajímavý a přesně výstižný výraz. Svlékla jsem se a vlezla do sprchy. Teplá voda tak příjemně hladila mé unavené tělo.


Andy:
Já jsem takovej idiot. Co mě to zas napadlo. Chtěl jsem se zabít po pár hodinách bez Mary. Co kdybych se zabil a ona našla mé bezvládné tělo?
Její odhodlanost postavit se svému strachu mě překvapila. Každopádně, ji v boji proti němu s radostí pomůžu. Ukážu jí krásu milenců, krásu jejího těla, kterou si nepřizná, ukážu ji všechno co znám. A ona bude poslouchat, bude zvídavá, po informacích, které jsem schopen jí poskytnout. Ach, jen to nepřehnat. Dala mi moc, se kterou se musím naučit pracovat.

Pousmál jsem se nad vlídnou představou a vytáhl topinku z toustovače. Zalil jsem čaj a připravil to na stůl. Zamířil jsem do ložnice. Zaklepal jsem. Ticho mi bylo odpovědí. Vešel jsem. Mary stála zády ke mně jen v kalhotkách.
"Promiň, omlouvám se."
"To nic. Přece si klepal, ne?" Otočila hlavu, ale zůstala zády.
"To ano, ale nevyzvala si mě." Zareagoval jsem.
"To já schválně." Prohodila, trochu naštvaně, jakože ve stylu, ,Ti nedochází, že tě svádim?!'
"Aha." Zmlkl jsem.


Z postele jsem vzal triko. Položil jsem jí ruku na rameno a něžně ji k sobě otočil, ...
"Jsi tak nádherná." nadšeně jsem sledoval její hrudník a rudnoucí tváře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 my-midnight-tears my-midnight-tears | E-mail | Web | 28. listopadu 2014 v 22:16 | Reagovat

Nádherný! Jako vždycky.. :3

2 Von Monroe Von Monroe | E-mail | Web | 28. listopadu 2014 v 22:37 | Reagovat

[1]: Děkuju,.. :) Už pracuju na další. Budu se snažit! :) (y)

3 *Elena *Elena | Web | 29. listopadu 2014 v 13:16 | Reagovat

To čekání se opravdu vyplatilo :) je to strašně krásný :D

4 Divine Cat Divine Cat | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 17:53 | Reagovat

Ty jedna potvůrko! Usekávat to teď... Opravdu teď?! Že se nestydíš. :D Ty... Jsi opravdu úžasná, píšeš naprosto dokonale. Kapitolka, je skvělá. Mimochodem Andy je blbec :) Těším se na pokračování. A už teď si připadám jako na skřipci, veř, že je to pěkně bolestiví, tak šup, šup, ať je tu další kapča. :).

5 Von Monroe Von Monroe | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 21:42 | Reagovat

[3]:Bože, ... děkuju moc! :')

[4]: ANO! Je to schválně... Nesnášela sem, když byly otevřený konce, tak je teď dělám... Hodim sebou, snad budu rychlá... Ale víte co, budou Vánoce a bude čas, tak se mi snad povede psát :) Děkuju!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama