27. Kapitola

15. února 2015 v 17:21 | Von Monroe

Ahoj, blázínc moji. Moc dobře si uvědomuju, jak dlouho trvalo vydání této kapitoly. Pravdou je, že ani za moc nestojí, protože musím nechat psaní až na místo mých posledních aktivit. Moc dobře víte, že přes týden mám práci ve škole a přes víkend jsem buď u přítele, nebo u svého koně. Nicméně doufám, že budete s kapitolou spokojeni a pokusím se, aby ta další byla lepší. Příjemn počtení. Stále platí, že pokud objevíte chybu, můžete mě o ní informovat do komentářů a udělat náš web lepším. Děkuji vám všem.
-Von Monroe ♥


Mary:
Od začátku?
Nevěděla jsem, co tím myslel. Když jsem usínala, pořád jsem přemýšlela nad významem těch slov. Oba jsme leželi v posteli, zády k sobě.
"Spíš?" zeptal se tiše Andy.
"Ještě ne." hlesla jsem.
"Aha." položil hlavu do polštářů. Tichou setmělou místností se to neslo jako padající skála.
"Proč?" mrkla jsem jeho směrem.
"Jen tak. Už mám přeleženej bok." sykl a plácnul rukou na bok. Usmála jsem se nad tím.
"A proč se netočíš?"
"Protože nechci ani tebe, ani sebe, děsit. Nechci, aby sis myslela něco špatnýho, protože já takovej opravdu nejsem. Umim bejt hodnej i trpělivej." jeho panika v hlase byla hmatatelná.
"Andy, tak se otoč!" Zachumlal se do peřiny.
"No tak,..."Otočila jsem se k němu a položila ruku na rameno. Odkopl deku. Vstal.
"Víš co, budu spát na gauči. Nejsem naštvanej, ani rozlobenej, prosím, nezlob se, nemůžeš za to." překryl si oči dlaní. Nečekala jsem takovou reakci.
"D-dobře." stáhla jsem se a zavrtala se hluboko do postele, ačkoliv bych nejraději propadla až do základů.
"Necháš aspoň otevřeno, prosím?" Zvedla jsem k němu oči. Stál mezi futry. Hodil po mě tvrdým pohledem, ale zjemnil, když se na mě díval.
"Jistě." špitl. A odešlel.
Dlouho jsem usínala i přes svou únavu.

"Krásná? Ne! Jsi špína. Víš, kdyby si byla chytrá, budeš mi po vůli. Ale ty máš svou tvrdou palici. Máš v ní až moc vymeteno. Mary, přísahám ti, jednou si něco zkusíš, jako posledně, zabiju tě! A nebude to rychlá smrt. Bude dlouhá, mučivá a bolestivá. Vždyť víš, co mám já rád. Nakonec budeš prosit, abych tě zabil. Tak jako tak. Já tě zabiju, ty zasraná děvko!...

...Vidíš tenhle nůž? Dal mi ho tvůj otec. Ani nemá tušení, co s ním udělám. A hlavně, co s ním udělám tobě. No tak, Mary, pros mě, ať přestanu. Řekni mi to. Mluv, ty děvko! "

"Nedělej to!" vykřikla jsem. Uf, bože! Žiju. Podívala jsem se pod peřinu, prohlídla si zápěstí, břicho a krk. Byla jsem celá. Žádná část mi nechyběla. Uvědomila jsem si, jak se mi opět zrychlil tep. Byla jsem udýchaná. A bylo mi teplo.
Vstala jsem. Zamotala se mi hlava, tak jsem se posadila. Po chvilce jsem to riskla znovu. Táhla jsem za sebou deku. A šla jsem přímo k Andymu.

Spal. Měl gauč rozložený, přesto byl dost úzký. Odhrnula jsem mu pramen vlasů z obličeje. V tom mě popadl za zápěstí a otevřel oči. Přísahala bych, že jsem v nich uviděla problesknutí červeného světla.
Malinko jsem vyjekla.
Andy zmateně zamžoural.
"Promiň. Nechtěla jsem tě vzbudit."
"To nic. Co se děje?" opáčil a zívnul.
"Prosím, můžu k tobě? nasadila jsem smutný výraz, ačkoli bylo pravděpodobné, že ho ve tmě neuvidí. "Uh,... No, jo."trochu překvapeně, trochu zaraženě. Hupsla jsem k němu. Zachumlala jsem se do své peřiny a dala si jeden cíp pod hlavu.
"Děje se něco? Udělala sem něco?"
"Ne, Mary, to nic. Všechno OK?" svedl rozhovor na scestí. Pochopila jsem, nemá náladu se uprostřed noci vybavovat. "Asi?" mírně zopakoval. "Ano, jsem v pohodě."
"Dobře. Tak už spi. Ano?"
"Hm."

Andy byl ještě dlouho vzhůru. Slyšela jsem ho. Dýchal nepravidelně a jednou za čas vypustil nějakou sotva slyšitelnou hlásku. Snažila jsem se ležet klidně. Byla jsem strašně unavená, ale spát jsem ještě nechtěla.

Andy:
Ach,... musím být silnej. Když ten nesnesitelnej tlak v kalhotách,... je tak otravnej.
Asi exploduju. Ale stojí to za to. Mary je jedinečná. Jiná. Tak originální, že stojí za to otestovat sílu své vůle.
Cítil jsem se provinile, protože jsem se choval jako idiot. Byl jsem podrážděnej a skoro jsem neměl důvod. Mary mě varovala, že je náladová... No, aspoň máme víc společného.
Po tom, co se u mě objevila vedle gauče, na mě spadl pocit viny.
Ležel jsem bez hnutí, doufajíc, že mě vzrušení přejde. Abstinovat mi šlo, dokud jsem si to nerozdal s Kim. Žádná věčnost nebyla tak dlouhá, jako to čekání. Ale vůle by byla. V duchu jsem se omlouval za své chování. Ráno udělám snídani.

Když jsem konečně usnul, už se skoro rozednívalo. Věděl jsem, že teď nepotřebuju tolik spát, ale asi mě ukolébala nuda.

Vstal jsem, až když Mary nebyla v posteli. Dle denního světla jsem usoudil, že není pozdě. Měl jsem pravdu, bylo asi půl desáté, když jsem letmo zavadil o kuchyňské hodiny. Mary stála pod nimi s talíři v ruce.
"Zdárek, budeš taky?" rovnou mi do postele podala jeden talíř.
"Tak jo. Ale dneska jsem chtěl snídani dělat já."
"Můžeš zejtra. A můžeš to vzít rovnou s nákupem, už dochází pár důležitých věcí. Napíšu ti seznam, jestli chceš."
"Tak dobře." sedla si ke mě na rozloženou pohovku.
"Přemýšlela si o té nabídce o práci?" zvedl jsem oči od talíře.
"No, jo, ale nejsem si stoprocentně jistá." ztišila hlas.
"Myslim, že se nemáš čeho bát. Jakson je trochu úzkoprsej a dává ti dost najevo, že on je výš než ty, ale jinak je to pohodář. Sám pod ním taky budu dělat, jen na jiný firmě." musel jsem si odkašlat.
"Dokdy to potřebuješ vědět?"
"Ještě je čas, ale čím dřív, tím líp."
"Dobře. Tak já to asi zkusim, nic za to nedám a můžu jen získat, ne?"
"Dobře. Dám mu pak vědět a dál už se domluvíte osobně."
"Osobně? Aha." sklopila zrak, tak cudně, jak to uměla jen ona.
"Je něco špatně? Nemusíš tam bejt sama, určitě nebude vadit, když tam budu s tebou, jestli budeš chtít."
Rozsvítili se jí oči.
"To by bylo moc dobrý." A spokojeně se zakousla do sendviče. A já udělal totéž.

"Hm,.. je fakt dobrej."
"Díky."

Už nám docházela slova. Ale já si chtěl povídat. Nakonec to byla ona, kdo prolomil napnuté, hmatatelné ticho mezi námi.
"Jak si to myslel, včera večer, že to vezmeme úplně od začátku?" Zvedla oči a položila prázdný talíř. "No, tak, že bychom si dali rande, nějaký kino a tak." ležérně jsem odpověděl.
"Aha. Nevěděla jsem, co si pod tím představit." chystala se vstát a odnést jak svůj, tak můj, talíř.
"Ehm,.. zlato? Pujdeme spolu zítra do kina? Nebo pokud se ti chce někam jinam, stačí říct."
Jak tak držela ty talíře a stála nade mnou, nemohl jsem si nevšimnout jak jí poklesla čelist.
A musel jsem se usmát. Sklonil jsem hlavu, aby skrz vlasy nebyl vidět můj nevhodný úsměv.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Purdy Girl Purdy Girl | Web | 15. února 2015 v 18:57 | Reagovat

úžasný!!!!Další další další :3

2 Von Monroe Von Monroe | E-mail | 15. února 2015 v 22:46 | Reagovat

[1]: Oh, Katy, moc děkuju,... Pokusím se být rychlejší ;*

3 wretched-and-divine-bvb wretched-and-divine-bvb | 20. února 2015 v 17:22 | Reagovat

krásné :3 jako vždy

4 Von Monroe Von Monroe | E-mail | 20. února 2015 v 18:34 | Reagovat

[3]: Děkuju, Michelle :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama