28. Kapitola

26. dubna 2015 v 18:36 | Von Monroe
Ahooooj, je to tu!! Nedávno mě opět políbila múza (však už bylo na čase, ty čůzo!) a mohla jsem !konečně! dopsat dlouho očkávanou, nervy drásající kapitolu. Děkuju, že se mnou držíte. Vím, jako spisovatelka bych se neuživila, protože bych meškala s termíny předání rukopisů. Nu což,.. Omlouvám se vám za zdržení a doufám, že se vám kapitolka bude líbit. Musím prozradit, že už brzo se mé hříšné myšlenky přemýsí do wordu a stvořím pro vás (snad) něco velkého a úchyláckého. Mějte se a užijte si počteníčko! :*
S obdivem a neskonalým díky za trpělivost, vaše Von Monroe.


Andy:
"Kino?! To jako rande? Ale neskončí to jako kino, večeře, koupel, postel, že ne?" ožužlávala rukáv mikiny a koukala na mě zezdola. Usmál jsem se.
"No, eventuelně by mohlo. Potom se určit stavíme na jídlo, koupel, v našem případě sprcha, tu si dáme každý zvlášť a někde se vyspat musíme, takže nás nemine ani ta postel. Teda v případě že by si chtěla, můžu spát na gauči." Znovu jsem se na ni zazubil. Ale ona ne. Koukala na mě dost vyděšeně.
"Ty víš, že jsem tou postelí myslela...sex, ne? Rande přece končívají sexem, ne?" Vyděšeně se usmála, ale byl to ironický až panický smích. Už neokusovala mikinu, ale celá se třásla. Vypadala, jako by trpěla stihomamem. Těkala po místnosti očima. Otočila se a chytla si hlavu do dlaní.
"Ale no ták, moc koukáš na filmy. První rande většinou nekončí ani polibkem. Pokud nejsi vyloženě s nějakou promiskuitní,... ehm, děvkou? No, možná bych mohl bejt v našem případě ta děvka já, ale přece víš, všechno závisí na tvém slovu." Usmál jsem se zas, ale spíš jen pro sebe a vzal tu třasořitku kolem pasu. Přitiskl ji s sobě a položil hlavu na rameno. "Neboj se, užijeme si to. Ale pokud nechceš jít, nikam nemusíme." Držel jsem jí a ona se pomalu přestávala klepat.
"Nené, to je dobrý. Takže,... kdy?" Věnovala mi nesmělý úsměv.
"Dneska? Musim kouknout co poběží v kině." Vzal jsem jí z rukou talíře od snídaně. Položil je do dřezu a vrátil se k Mary.
"Pojď, vybereme film." Mrkl jsme na ni. Vzal ji za ruku a táhl jsem ji do ložnice k notebooku.

"No, tak, můžeme jít třeba na nějakej romantickej film."
"Ne, prosím, romantiku ne..." žadonila s mírným opovržením v hlase.
"Tak asi vyber ty. Protože já bych šel nejraději na horor."
"A v čem je problém? Já horory ráda." vítězoslavně se zašklebila. A měli jsme aspoň žánr.
"Tak fajn. Dneska osm promítají něco koprodukčního, inspirovaného skutečnou událostí."
"Ou, dost dobrý, ne?" no, to by bylo.

"Dobře, dobře, film máme. Na jídlo se stavíme v restauraci, nebo něco po cestě? Nebo nakoupíme a uvaříme doma?"
"Něco po cestě je lákavé." zavrněla a já už ji viděl, jak se zakusuje do přemaštěného hamburgeru a hltá ten omastek s libostí. Musel jsem se usmát.
"Dobře, ale na ten nákup se stavíme, zas nám dochází pár potřebných věcí. Napíšeš seznam?"
"Oh, jistě. Projdu to tu, co kde chybí." mrkla.


Mary:
Takže, toaleťák, sprchový gel, kondicionér, holítka a pasta, to by byla hygiena. Ke sprcháči jsem si pro jistotu připsala poznámku "Ne jasmínový!!!", tak snad vyberu pro Andyho příjemnější puch. Pomalu jsem obcházela dům, co bychom nakoupili. Když jsem si dělala oběd, dopisovala jsem suroviny, až mě bolela ruka. Andy se mnou dnes neobědval. Asi měl dost od snídaně.

Celé odpoledne jsem si četla. Andy seděl za notebookem a psal sáhodlouhé slohy na mě neznámé téma.
"Co to pořád píšeš?" už jsem to nevydržela, když mi Shakespeara přerušovalo dvouhodinové cvakání klávesnice.
"Podklady pro novou práci. Chci to místo. Přemejšlel jsem, že bych si udělal ještě školu, abych měl širší vzdělání."
"Aha. A co budeš dělat?"
"To ti zatím neřeknu, není to jistý a nechci nic zakřiknout. Mimochodem, co to pořád čteš? A po kolikátý už?"
"Sonety od Shakespeara. Jsou tak přesné. Anglická literatura od 16. století je pěkná, zvlášť pokud jde o Wildu. Četla jsem to už tolikrát, že to nepočítám." ta otázka mě donutila přemýšlet. Tahle knížka mě dlouho udržovala při životě a moc pro mě znamenala. Byla matky, táta jí tu knihu kdysi daroval. Byla její oblíbená, možná proto jí mám tak ráda i já.
"Andy? Mohla bych ti jeden přečíst?"
"Ehm,... jo, jasně." odlepil oči od počítače a věnoval mi veškerou pozornost. Listovala jsem knihou, ale jen krátce, věděla jsem, kde se Sonet č. 66 nachází. Byl můj nejoblíbenější.
(pozn. autorky: doporučuji přečíst nahlas)

"Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat."
Husí kůže i po tisíci-sté. Andy na mě jen upřeně hleděl.
"No co? I individuum jako já má rádo klasiku."
"Ne, o to nejde. Je to tak pravdivé a nadčasové. Chápu, proč se ti líbí." usmál se.
Otočil se k počítači a zaklapl ho. Zas mi věnoval pohled. Zvedla jsem oči. Prsty si poklepal na hřbet ruky, abych si uvědomila čas. Třičtvrtě na sedm?! Sakra. Odhodila jsem knihu, přesto tak, aby neutrpěla a letěla jsem jako namydlenej blesk do ložnice. Vytáhla jsem pár kusů oblečení a vlítla do koupelny. Začala jsem se líčit a pobrukovala si. Mé světlé, ale dlouhé řasy byly za viditelné a udělala jsem si protáhlé linky. Jo, Mary ožívá. Už delší dobu jsem se nemalovala. a bylo to příjemné, změnit se. Začala jsem se svlíkat. Chtěla jsem si vzít, jako obvykle, černé triko s dlouhým rukávem, ale jen co jsem v zrcadle zahlídla svou tlapičku na rameni, rozhodla jsem se využít své jediné tílečko. Velikost byla spíše dětská, takže nemělo tak hluboký výstřih. Ale v zadu bylo krásně vyříznuté a bylo i dlouhé, takže mi zakrývalo zadek. Natáhl jsem si černé legíny a přemýšlela, kolik pásků k nim přidám. Zvolnila jsem tempo a rozhodla se pouze pro dva. Pomalu jsem vypadala jako člověk.
Andy zaklepal a vešel. Vteřinu bylo vše v pořádku a pak mi došlo, že nemá kalhoty. Zustala jsem civět na odraz v zrcadle. "Promiň, mám tu kalhoty," omluvil se a natáhl se přese mě pro černé trubkáče. Jé, hele, řetěz.
Chvilku jsem zírala na Andyho. Ale dívala se jinam. Normálně bych sledovala celé jeho nohy a nezaměřovala se na nic jiného. Dnes jsem sledovala něco jiného.

Obpnuté trenky okolo něj? Aw, jo to se mi líbí.
Ne, nelíbí! Okřikla jsem se. Co to tu kecám? Představa Andyho bez trenek? Ne, má mysl jen zkouší, co vydržím. Jo, tak to je!
Ani jsem si neuvědomila, kolik času uběhlo. Andy stál s blaženým výrazem na tváři. A ocáskem vrtět bys nemohl?!
"Ty ze mě máš pořád strach, viď?" zvážněl. Jen jsem zavrtěla hlavou.
Přišel ke mě z boku. Pořád se neuráčil navlíct si ty kalhoty. A já upřen sledovala svůj odraz bez mrknutí oka. Jednou rukou jsem se opírala o umyvadlo a druhou jsem nechala volně spuštěnou.
"Mary, teď potřebuju tvou důvěru ve mě. Neboj se, věř mi. Když tak mě zastav. Ale víš, že já ti nikdy neublížím. Slibuju." taková slova v mě obvykle vyvolají ještě větší paniku, než kdyby prostě jednal. Má grimasa byla všeříkající.
"Neslibuj to, co nemůžeš splnit. Nemusíš mi ublížit fyzicky, ale třeba tě to se mnou přestane bavit a ublížíš mi, když odejdeš. Nikdo pro mě neznamená víc, než ty. Ty jseš můj patron. Můj život je ve tvých rukou."
Zarazil se, ale přesto konal. Přišel ke mě ještě blíž. A zašeptal mě, jenom mě, do ouška.
"Mýlíš se. To ty mě máš v hrsti. Mary, miluju Tě. Od první chvíle co jsem Tě viděl, jsem Tě začal milovat. Mé srdce patří Tobě. Je jen tvé, Ty nad ním a nade mnou máš veškerou moc. Dělej si se mnou, cokoliv si budeš přát. Máš mé srdce, máš mě, to ty řídíš můj osud. Nikdy neodejdu. Miluju Tě." Z té blízkosti i slov mi naskočila husí kůže. Andy mi jazykem obkreslil ucho a zakousnul do lalůčku. Vydral se ze mě tichý sten. Křečovitě napjaté prsty jsem uvolnila a k mému překvapení mi i sama klesla víčka. Snažila jsem se potlačit slzu, která se drala z pod víčka. Přitlačil se celým svým tělem na můj bok. Otevřela jsem oči a slzička mi smáčela řasy...

...A já jen vnímala, jak je u mě blízko, že nemá kalhoty a že mu bezmezně a neskonale věřím.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucie Mészárosová Lucie Mészárosová | Web | 27. dubna 2015 v 13:43 | Reagovat

úžasné :) touto cestou prosím o zhodnocení mého začínajícího blogu do komentáře pod některý z příspěvků na mém blogu :) Předem děkuji.

2 Von Monroe Von Monroe | Web | 28. dubna 2015 v 19:37 | Reagovat

[1]: Děkuju... určitě mrknu ;)

3 VeVuBVB VeVuBVB | E-mail | Web | 3. května 2015 v 20:42 | Reagovat

Ach joooo.. Už zase.. Ti neskutečně závidím.. tvou fantazii.. a to jak skvěle píšeš... Do háje.. Jsi skvělá!

4 Purdy Girl Purdy Girl | 4. května 2015 v 12:55 | Reagovat

Dokonalost! Strasne se tesim na tu uchylnou cast :3

5 Von Monroe Von Monroe | Web | 14. května 2015 v 15:16 | Reagovat

[3]:
Veru, myslím, že není moc co závidět, vzhledem k té tvé fantasii :)Ale děkuju, je to poklona :)

[4]: Děkuju, Kate :* Btw, já taky :D

6 *Elena *Elena | 15. května 2015 v 18:37 | Reagovat

Je to úžasný :)

7 Von Monroe Von Monroe | Web | 22. května 2015 v 14:41 | Reagovat

[6]: Božínku, noc děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama